Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA s hudebníkem, skladatelem, producentem a politikem Petrem Hannigem
Málokdo asi ví, že jste nejen objevitelem Lucie Bílé, pro kterou jste vymyslel umělecký pseudonym a složil některé její hity, ale také skladatelem vážné hudby. Ostatně jste vystudoval konzervatoř – obory varhany, dirigování a skladba, a HAMU. Není škoda, že se to o vás neví? Připomeňte tuto svoji tvorbu.
Moje Symfonie pro tři syntezátory, šest hráčů na bicí a velký orchestr byla s velkým úspěchem provedena v roce 1978 v Dvořákově síni Rudolfina. Hráli Michael Kocáb, Jan Hála, Martin Kratochvíl a Pavel Trnavský. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK dirigoval vynikající dirigent Mario Klemens. Pamatuji se, že diváci neztratili plné soustředění a zájem ani u pomalé věty tohoto klasického díla, jak to tak někdy bývá. Ta skladba je mimořádná v tom, že poprvé ve světovém kontextu někdo použil v symfonické hudbě syntezátory.
Tohle je zřejmě pro mnohé překvapením. Většina lidí vás spojuje s písní Neposlušné tenisky. Anebo Domů k mámě, což byl hit. A konstatuji, že symfonii jste složil velmi mladý.
Bylo mi 32 let. Na mém kontě jsou i další díla, jak se říká, vážné hudby: Fantazie pro varhany a komorní orchestr (1972), Sonáta pro violoncello a klavír (1972), dechový kvintet, vážné písně.
Můj první popový orchestr Pastýři měl výborné obsazení smyčců, což byli budoucí primáriové různých evropských symfonických orchestrů. Mimochodem na baskytaru tam hrál Karel Vágner. V té době mi bylo pouhých 20 let.
Máte mnoho profesí. Čím jste v současné fázi života? Více hudebníkem a producentem, nebo politikem?
Od všeho trochu. V roce 2002 jsem založil Stranu zdravého rozumu, která se nyní jmenuje Rozumní, protože jsem nesouhlasil s tím, že z rádií mizí česká hudba. Tehdy bylo mým cílem dostat se do parlamentu a prolobbovat povinná procenta hraní české hudby v rádiích. Samozřejmě byla i další témata, například mě trápil, a stále trápí, náš soudní systém, který je založen v první instanci na samosoudcích. Myslím, že by měl mít porotní systém, kde se o osudu člověka rozhoduje na základě posouzení více osobami.
Jsme jeden z mála států v Evropě, který nemá povinné procento domácí hudby v rádiích. Například takové Švédsko má stanoveno povinně 75 procent domácí tvorby, byť zpívaných třeba anglicky! A u nás? Z toho, co nám hrají rádia, posloucháme 95 procent zahraniční, zpravidla anglicky zpívané hudební tvorby. To není správné.
Aktuálně jsem zaznamenala snahy MŠMT zrušit či proměnit hudební a výtvarnou výchovu. Co vy na to?
Určitě ne! Děti se musí vést k české, moravské a slezské písni. Málokdo ví, že zpěváci a další hudební umělci přinášejí našemu státu na daních více peněz než možná kdejaký podnik. Mezi těmi »experty«, kteří jsou ve vládě dnes, není nikdo, kdo by pochopil, že peníze pro stát se dají vydělávat i hudbou.
A také známe okřídlené výroky, že »V hudbě život Čechů« (Bedřich Smetana). Písničkář Jiří Klapka nedávno připomněl, že ti, kteří udělali v historii největší reklamu českému národu, byli učitelé a muzikanti. Nemluvě o tom, že hudba člověka zušlechťuje.
Samozřejmě, rozvíjí citovou stránku člověka. Proto je hudební výchova nesmírně důležité již od mala.
Co říkáte novému trendu, kdy umělá inteligence dotváří nedodělaná díla velkých skladatelů, nebo dokonce sama skládá hudbu?
Víte, řeknu něco kacířského – mnohý pokrok je i ke zlu. A to by pasovalo právě na tuto vaši otázku.
Ale od století páry jsme se přece jen propracovali dopředu, díky pokroku…
A jsou lidé šťastnější? Mnoho lidí mi říká, že dříve sice nemohli cestovat do zahraničí, kam by chtěli, ale žilo se klidněji, družněji, a tedy i šťastněji. Lidé k sobě měli blíž. Dnes je každý izolovaný se svým mobilem. Dva lidé jdou na rande a místo toho, aby si spolu povídali a radovali se z toho živého kontaktu, každý kouká do svého telefonu.
Na vaši otázku odpovím takto: Pokud se jedná o dotváření nedokončených děl Mistrů umělou inteligencí, tak to může na první pohled vypadat, že je to dokonalé. Ale pozor – invence Mistra mohla přinést na konci díla nějaké hudební překvapení. Umělá inteligence s tímhle nepřijde, ona pojede v tom algoritmu, který odvodila od předchozí Mistrovy tvorby. Řekněte mi, jak by umělá inteligence mohla dotvářet díla Leoše Janáčka?
V barokní hudbě máme velikána srovnatelného s Bachem či Händelem, a tím je Jan Dismas Zelenka (1679-1745), přezdívaný »český Bach«. U spousty jeho děl se ztratily konce. Jeho díla dokomponovával současný hudební skladatel a varhaník František Xaver Thuri, který zemřel teprve nedávno, v roce 2019. Byl to poslední barokní Mistr! Thuri měl svou úžasnou hudební invenci, kterou uměl dokončit ztracený konec díla jiného Mistra. Co bude dělat stroj? Nevím.
Ovšem jiné je to u populární muziky současnosti, která se hraje v rádiích. Myslím, že to může dělat i stroj. Asi vás překvapím, protože důvodem toho, že to může vymýšlet umělá inteligence, je, že je to nekvalitní. Skuteční skladatelé se k takové tvorbě ani nedostanou, protože interpreti si písně dosti často píšou sami, protože si – někteří – myslí, že když umějí zpívat, tak si mohou i skládat. Ale komponista byl vždycky někdo jiný než interpret, to je jiný umělecký obor.
Proč dnes nevznikají hudebně zábavné pořady, jako byly Televarieté, Dva z jednoho města, Haló, tady Orchestr a balet ČST, či skvělé hudební komedie, k nimž scénáře psal Gustav Oplustil?
Současná generace má jiný vkus. Chce jinou zábavu. Vlastně nechápe, že něco takového, jak jste uvedla, bylo. A asi také nejsou tvůrci. Neplatí to všude, například v Německu to funguje. Dnes asi nejsou ani peníze. Levné je natáčet různé talk show. No, a pak se tato doba utápí v politických diskusích. V nich se však pěstuje v lidech nenávist. Zato estrádami, které provázela atmosféra pohody, se pěstovala láska.
Jste předsedou strany Rozumní, kam tato strana patří?
Jsme stranou, která chce spojovat. Původně jsme se jmenovali Strana zdravého rozumu, pak jsem vymyslel název Suverenita. Připojily se k nám Jana Bobošíková, někdejší poslankyně soc. dem. Jana Volfová, a některé další menší strany. Nejvíce šancí jsme měli v předčasných volbách do Sněmovny v roce 2009, ty však byly Ústavním soudem shozeny a nekonaly se.
Říkáte, že chcete spojovat. Jak na to?
Účastním se zasedání Koordinační rady Spojenectví Práce a Solidarity (SPaS) a současně docházím na porady spolku Nespokojení Jiřího Paroubka. Jsem spíše manažerem, nikoli politikem. Vím, že je mnoho dobrých myšlenek, které však – nedostanou-li se k občanům – zapadnou a jako kdyby nebyly. Jde mi o to, aby dobré myšlenky nezapadly, aby se spojením zvýšila možnost toho, že budou slyšet, že se dostanou k lidem.
Rozumní, tedy vy jako jejich lídr, jen pozorují, nebo chtějí zasáhnout do těchto aktivit?
Určitě to druhé. Například já bych se rád podílel na společných akcích, které plánují subjekty ze SPaSu, například na připravované diskusi, debatě o míru, což je plánováno na duben. V Nespokojených se scházejí a radí o společném postupu Jana Volfová, která reprezentuje svou stranu Domov, také pan Michal Klusáček z České strany národně sociální, docházím tam i já. Protože se nyní účastním obou platforem, tak jsem bytostně přesvědčen, že by mělo dojít k nějaké větší koordinaci, mohli by se zapojit i sociální demokraté. Víme, že ve SPaSu je zapojena KSČM.
Víte, já nevěřím na demonstrace, nýbrž na drobnou každodenní práci. A o to se osobně snažím.
Vnímáte nějaký společný jmenovatel, který by měly všechny tyto subjekty? Nejsou hodnoty Svátku práce, který se blíží, jako volební právo, spravedlnost, osmihodinová pracovní doba, důstojná mzda apod., tím, co by mělo spojovat celou levici? A k tomu přistupuje samozřejmě úsilí o mír.
Ano, mohly by být. Podívejte se, jak se na politiku dívají mladí lidé. Ti všichni volili zpravidla některé členy stávající vládní koalice, a také již mnozí ztratili růžové brýle. Problém je, jak média pokrývají události – ona nejdou po podstatě veřejných vystoupení lidí, kterých je v posledním období mnoho. Láká je nějaká kontroverze. Typickým příkladem toho, jak to mediálně dopadlo, byla demonstrace proti bídě hnutí PRO, kde se média hlavně soustředila na události u Národního muzea.
Demonstrace 29. března, kterou pořádali před Úřadem vlády odboráři z Odborového sdružení KOVO, byla úspěšná a něčím nová – v tom, že na ní vystoupili na stejném pódiu i všichni opoziční politici, parlamentní i význační mimoparlamentní.
To máte pravdu, moc by mě zajímalo, zda došlo k nějakému jednání mezi paní Konečnou a panem Šmardou. Byl bych tomu rád. Ale často se mi zdá, že levici rozdělují ideály, a pravici spojují peníze.
Když jste v roce 2018 kandidoval na prezidenta, měl jste heslo Buďme hrdí. Jak z pohledu národní hrdosti ČR hodnotíte vládu Petra Fialy?
Já současné české vládě vůbec nerozumím. Nejsem agresivista, který by volal »demise, demise!«. Jak říkám, nejsem pro demonstrace, ale jsem pro drobnou každodenní politickou práci. Ani v roce 1989 jsem nechrastil klíči na náměstích, protože jsem rok a půl žil v Anglii, rok ve Francii a přesně jsem věděl, kam to bude spět. Bral jsem to »jen« z pohledu té naší branže – že pár hvězd bude vydělávat miliony a ostatní muzikanti budou dělat taxikáře. A to se také stalo.
Víte, mé nastavení není agresivní, ale vyloženě mě štve, proč například česká vláda v době, kdy předsedala Evropské unii, nezachránila náš automobilový průmysl, na němž je založeno naše hospodářství. Domnívám se, že rozhodnutí o zákazu prodeje aut poháněných benzínem a naftou po roce 2035 je akcí proti střední třídě. Z toho mám opravdu velkou obavu.
Před 55 lety 27. března tragicky zahynul první kosmonaut světa Jurij Gagarin. Vím, že vy na něho máte nevšední osobní vzpomínku. Jakou?
V roce 1967 jsem jel jako 21letý se zpěvákem mé tehdejší kapely Pastýři Karlem Bláhou na písňový festival do Soči do SSSR. Vystupovali jsme tam s písní Udeřte do tympánů, kterou následně do ruštiny přebásnil slavný ruský básník Robert Rožděstvenskij. Ta píseň měla zvučné hudební aranžmá pro velký orchestr. I ostatní interpreti obdivovali právě toto mé aranžmá, tak mě prosili, abych jim i jejich písně takto upravil. A tak jsem jim to aranžoval přes noc. A jelikož jsem jim takto vyšel vstříc, organizátoři festivalu mě při koncertu posadili ke stolku k Juriji Gagarinovi.
Seděli jsme ve třech – krásná blonďatá moldavská zpěvačka Maria Kadrjanu, Jurij Gagarin a já. Gagarin byl pochopitelně pro divačky nejpřitažlivějším mužem v sále, tak jsem byl na něho trochu nazlobený (smích). Ale hezky jsme si povídali o všem možném, později si k nám přisedl i Karel Bláha. Vyprávěli jsme si zážitky, a to i s dívkami. Bylo to milé a civilní a dodnes je to pro mě silná vzpomínka.
Rok poté jsem zůstal v Anglii. Moje začátky tam byly krušné – myl jsem totiž nádobí v jednom podniku a také smažil omelety. Ty jsem však dělal »po česku«, nikoli na anglický způsob. A tato má zdánlivá nedokonalost, která vadila majitelce restaurace, mě svedla s úžasným britským hudebním skladatelem, hudebníkem a producentem Tomem Springfieldem (1934-2022), který si právě do této restaurace zašel na omeletu. Ta ode mě, »českých tvarů«, mu tak zachutnala, že požádal majitelku, ať přivede toho, kdo ji připravil. Je vám jasné, že šéfová si myslela, že se Springfield hněvá. Když zvěděl, že jsem čs. hudební skladatel, ten den jsem u omelet skončil – Springfield mě totiž ihned zaměstnal jako svého osobního hudebního tajemníka. Aranžoval jsem písně pro něho i jeho sestru, skvělou zpěvačkou Dusty Springfield. Mimochodem mým mentorem v Londýně, který mne seznámil i s dalšími velkými anglickými hvězdami té doby, byl skvělý čs. fotograf Dezider Dežo Hoffmann (1912-1986), který vytvořil vizuální image kapely Beatles. Paul McCartney nikdy Dežovi nezapomněl, že právě on stál na počátku jejich kariéry a zasloužil se o jejich celosvětový úspěch. Zaplatil mu ve stáří drahé léčení i pohřeb. Tomu se říká vděk, což je slovo, které české hvězdy neznají.
Monika HOŘENÍ
