Divoký týden Arťoma Korjagina

Na tomto místě budete v budoucnu potkávat můj pravidelný sloupek o tom, co mě zasáhlo v posledním týdnu. Vzhledem k tomu, že dnešní vydání je pilotním číslem VIZE mladých, připravovaným s předstihem a máme tu začátek nového roku, řekl jsem si, že by bylo dobré ten minulý bláznivý rok trochu zrekapitulovat. Jaký rok to byl pro mě, ne už tak mladého komunistu? Byl to rok volební, covidový i sjezdový a povím vám, že všechny tyto události způsobily pořádný společenský vichr. Začnu covidem. Druhý rok s koronavirem už nebyl takový společenský šok jako ten první. Prostě přišel takový pocit, jako když se vedle vás nastěhují hodně hluční sousedé. Už jsme zjistili, že stěžovat si nemá moc smysl a spíš se tak nějak učíme žít v permanentním naštvání a nepohodlí. Ze slibovaného sprintu se stává maraton a cíl se vzdaluje rychleji než zvládáme běžet. No, i celospolečenská deprese má své historické místo a třeba přinese v budoucnu něco plodného, kdo ví. Pak to byl rok volební. Na tomto poli tedy levice dostala tak na zadek, jak už dlouho ne. Totálně jsme pohořeli my, komunisté, na svoje dno si ale sáhli i sociální demokraté, zelení a fungl-nový levicový počin Levice se zdatně popral o poslední místo s Cibulkou. Skoro to vypadá, jako kdyby v Čechách lidé o levici moc nestáli, nebo minimálně nestáli o nudnou levici, která nemá odvahu a tah na branku. Uvidíme s čím vytrukujeme za 4 roky. Nebo možná už dřív? Ruku v ruce s tím jde i náš slavný mimořádný sjezd. To pro mě bylo asi jediné politické světýlko v nekonečné noci zmaru. To, že komunistická strana odhodila špatně padnoucí sako unaveného muže v důchodovém věku a oblékla rudé šaty revoluce, je podle mého to nejlepší, co mohla udělat. Doufám, že tím skončila doba politického zimního spánku a přichází jaro. Možná se mi díky tomu povede dát na chvilku nihilistické pocity stranou a i v mém srdíčku unaveného hospodského zažehne tahle jiskra nějaký ten plamínek.
 
Arťom Korjagin, člen KSČM