Začátkem ledna uvedla Česká televize v hlavním vysílacím čase film Agnieszky Hollandové Šarlatán. Dílo z roku 2020, které bylo nominováno na řadu prestižních cen, popisuje život českého přírodního léčitele Jana Mikoláška, tedy skutečně existujícího člověka. Logicky bych tak očekával životopisný film, ostatně tak byl i uváděn, o někom, kdo dnes již upadl takřka do zapomnění, ačkoliv byl svého času velice známý a uctívaný. Jenže to by nesmělo být u nás a autoři by se i na tomto tématu nesměli snažit demonstrovat své politické názory.
Epsteinův scénář si klade všechny možné cíle, ale rozhodně jím není objektivní vylíčení Mikoláškova životního příběhu. Útržky faktů se mísí s množstvím fikce, kdy zřejmě v rámci větší šance na některou z filmových cen udělají z českého léčitele homosexuála, což samo o sobě není nic zlého, pokud by to vycházelo alespoň z nějakých historických zdrojů, ale zde jde vysloveně jen o fantazii scénáristy. Snad v rámci dramatičnosti děje nechávají autoři Mikoláška, aby si vydržoval svého partnera a asistenta Františka, což je ovšem fiktivní figura – nikdo takový zkrátka neexistoval. Ve finále můžeme být rádi, že autoři v rámci nějaké rasové či jiné vyrovnanosti neudělali z Mikoláška transsexuálního černocha. Šlo by i dál vyjmenovávat různé nesrovnalosti, kterých byl film plný, ale to hlavní vlastně ani nespočívá v oněch nepolitických, historických odchylkách, důležitější jsou ty politické.
Podstatné je, že autoři zkrátka pokládali za nutné, aby se nějakým způsobem vyrovnali s dobou poválečného socialismu. Aby předvedli, jak hluboce se od této doby distancují a jak na ní nevidí nic pozitivního. Takže se největší část fiktivních nesmyslů rozehrává v líčení Mikoláškova života v druhé polovině padesátých let, kdy divák se zatajeným dechem sleduje, jak všudypřítomná StB zmanipuluje důkazy tak, aby jej i jeho asistenta mohla obvinit z úmyslné vraždy dvou funkcionářů KSČ, kterou měli sledovat rozvrácení členské základny strany. Jen tak mimochodem se z děje dozvídáme, že dva mrtvé funkcionáře, které měl Mikolášek otrávit strychninem vmíchaným do svých čajů, si vlastně StB vymyslela a vše je jedna velká konstrukce s cílem likvidovat člověka, který nezištně pomáhá léčit lidi. Hřímající prokurátor pak žádá trest smrti a divák tají dech až do závěrečných titulků.
Epstein sice Mikoláška na konci filmu na šibenici neposlal, ale závěrečná scéna, kdy rozsudek ještě není vynesen a film končí, nechává na divákovi, aby si popravu obou hlavních protagonistů domyslel. Jde o dobře vypočítané drama, až do poslední minuty.
Proč se tedy zabývat skutečnou historií? Proč v tomto dramatu uvádět, že Mikolášek byl skutečně souzen a odsouzen, ale za běžné kriminální delikty typu daňových úniků, za které si odseděl čtyři roky? Proč divákovi zbytečně vykládat o tom, že na přelomu šedesátých a sedmdesátých let opět v Praze provozoval svoji léčitelskou praxi? Proč se tak zabývat pravdou? No právě proto, že šlo o existujícího člověka, který kdysi chodil po této zemi. Je nechutné zneužít jeho osobu k politické agitce nejhrubšího zrna.
Nabízí se zde ještě srovnání s neméně populárním filmem Habermannův mlýn. Ten se také odvolával na historické skutečnosti, na reálný příběh, ale vytvořil nehoráznou fikci. V případě těchto dvou filmů jde samozřejmě jen o špičku ledovce, drobnější, méně okatá propaganda je víceméně všudypřítomná. Její nebezpečí spočívá v tom, že řada lidí pak posuzuje naši historii právě pod dojmem těchto pochybných filmů. V případě Mikoláška se s tím zřejmě ještě nějak vyrovnáme, ale co až tito povedení manipulátoři popustí uzdu své fantazii i u jiných historických postav? Co až nám obdobně zdeformují životopis například prezidenta Beneše, který leckomu více než sedmdesát let po své smrti nejde pod nos?
Co tedy dělat? Jedinou cestou je nepřijímat nekriticky to, co vidíme ve filmu. Studovat, znát historii a uvědomit si, že současný historický film slouží mimo jiné i bohapusté propagandě.
Jan VITVAR, OV KSČM Litoměřice
