„Rudý Rudi“ v Berlíně, Praze i v nás

47

Již před čtyřiapadesáti lety, konkrétně 11. dubna 1968, zachvátila studentský západní Berlín vlna smutku a rozhořčení – v proslulé ulici Kurfürstendamm se stal obětí vážného zranění v důsledku cílené střelby Rudi Dutschke. Sedmadvacetiletý lídr studentského hnutí, nonkonformista fúzující vizáž beatníka s přísně racionalistickým slovem psaným i mluveným, ideolog levého komunismu a přímé demokracie. Vším se onen pozoruhodný zjev druhé poloviny 60. let, navíc původem z NDR, vyznačoval, když klesl k zemi rukou pravicového radikála Josefa Bachmanna. Ten se o pár minut později vzdal po krátké přestřelce berlínské policii, zatímco Dutschke započal boj o život, z něhož po dlouhých měsících rekonvalescence vyšel navzdory doživotním následkům vítězně. Reakce na atentát se stala pokusem o berlínské antiautoritářské povstání i manifestací studentské a levicové solidarity, do níž se zapojili i pražští studenti, jenž pouhý týden zpátky Dutschkeho hostili na filosofické fakultě Karlovy univerzity.

Rudi Dutschke se narodil v prosinci 1940 v braniborském Schonefeldu, náležejícímu od roku 1949 na východní stranu železné opony. Po maturitě se v Lipsku pokoušel studovat sportovní žurnalistiku, avšak přijetí na obor zhatila mladíkova neochota absolvovat státní vojenskou službu se zbraní v ruce; tato nechuť pramenila z jeho křesťanského pacifistického přesvědčení. V jednadvaceti Dutschke přesídlil do západního Berlína, zde brzy započal studium historie a sociologie na Svobodné univerzitě.

Záhy dochází i na první aktivistické pokusy. Roku 1963 se Dutschke stává iniciátorem skupiny Subverzivní akce, spadající do situacionistické internacionály, umělecko-filosofického hnutí inspirovaného myšlenkami filmaře a autora proslulého díla Společnost spektáklu, Guye Deborda. Po úspěšném rajčatovém útoku na kontroverzního finančníka a toho času premiéra Konžské demokratické republiky Tschombeho během státní návštěvy v zimě 1964 včleňuje Dutschke svou skupinu do Socialistického německého studentského svazu (SDS). Organizaci původně spjatou s německou sociální demokracií hodlá přetvořit v akční seskupení studentské levicové avantgardy.

Co si myslíte o Vietnamu?

Události ve Spolkové republice jim přejí. Jednorozměrnost pozdně kapitalistické společnosti, jak o ní pojednával Herbert Marcuse a Dutschke na něj v žádném ze svých proslovů neopomene odkazovat, se přenáší i do nejvyššího politického dění. Prosinec roku 1966 přináší pachuť zrady – dochází k takzvané velké vládní koalici mezi německou sociální demokracii (SPD) a konzervativci (CDU/CSU), doposud alespoň naoko nesmiřitelní ideologičtí a političtí rivalové osnují spojenectví za účelem „zachování pořádku a stability“. Studentské hnutí reaguje protesty a Dutschkeho seskupení cítí zadostiučinění – nebýt před pěti lety vyobcováno ze struktur SPD, musilo by nyní cítit nesmírnou hanbu.

Důležitou politickou otázkou se stává také vietnamská válka, respektive ochota západoněmeckého vojensko-průmyslového komplexu poskytovat tomu americkému prostor pro přípravu válečných operací. Vůdcové SDS v čele v Dutschkem a Wolfgangem Lefévrem se staví na stranu antiimperialismu a podporují kampaně za dezerce amerických vojáků, sběr léků pro Vietkong či sabotáže na základnách NATO. Palčivý problém americké válečnické agrese však bezprostředně souvisí i s reformami univerzit. V rámci požadavku širší demokratizace uvnitř byrokratických a poměrům na ruku jdoucích vysokoškolských struktur se studenti usilující o zastoupení ve vedení ústavů ptají svých netečných profesorů: co soudíte o Vietnamu?

Druhého červnového dne roku 1967 protestuje v Berlíně německá levice vedená Dutschkeho SDS proti státnické návštěvě íránského monarchy Pahlavího. Původně poklidná protestní akce se jak ze strany pravicových protidemonstrantů, tak brutální německé policie zvrhne v lynč levicových odpůrců šáha. V kotli, do něhož studenstvo uzavřeli ozbrojení pravičáci a policejní koňáci, padne k zemi smrtelně zraněn šestadvacetiletý student Benno Ohnesorg. Je záměrně postřelen policistou Kurrasem, jenž si odsedí čtyři měsíce ve vazbě a následně je znovu přijat do silových složek.

Událost mobilizuje německou radikální levici. Vznikají různorodé, méně či více militantní skupiny, jež však uznávají za vedoucí entitu takzvané „mimoparlamentní opozice“ SDS a za neformálního mluvčího právě Dutschkeho. Ten se věnuje práci ve vedení hnutí i ideovému formování mladých skrze konfrontaci s četnými velkými postavami tehdejšího intelektuálního kvasu. S Jürgenem Habermasem polemizuje o taktice a strategii revolučního hnutí, Günter Gauss jej interviewuje stran představ o strukturálních změnách v německém vysokém školství.

Lenin, Ho Či Min i Herbert Marcuse

Záhy po nejpočetnější protiválečné berlínské demonstraci v únoru 1968 přijal Dutschke pozvání na II. Všekřesťanský mírový sjezd, pořádaný na přelomu března a dubna Prahou. V rámci marxisticko-křesťanského dialogu, československého fenoménu spjatého zejména s postavou myslitele docenta Milana Machovce, dochází k zajímavé konfrontaci pohledů západo- a východoevropské levice. Pouhý týden před 11. dubnem stihl Rudi Dutschke v pražském expozé obsáhnout nejdůležitější část svého vědění, jež syntetizuje voluntaristické interpretace Marxe aplikované na nutnost revoluční aktivity představované Leninem či Maem; akcent na důležitost otázky hospodářských a politických poměrů v zemích třetího světa a podporu národně-osvobozeneckého boje po vzoru Vietcongu; avšak i reflexi krize západoněmecké společnosti optikou předních intelektuálů takzvané kritické teorie, zejména Herberta Marcuseho.

Dutschke se domníval, že západní pozdně kapitalistická společnost překlenula období nejsilnějšího významu produkce hodnoty tradičními námezdními silami (dělníky a rolníky) a vstoupila do vědecko-technické etapy. Tento poznatek implikuje přehodnocení pozice proletariátu, jenž byl částečně inkorporován kapitalistickými strukturami a užívá výhod konzumního výběru, jakožto primární hybné síly socialistické revoluce. Nově tato úloha náleží vědeckým a intelektuálním kádrům, které, využívajíc vědu jako hlavní produkční sílu, budou brzy nejvíce participovat na růstu společenského bohatství. Při této příležitosti nelze nevzpomenout myšlenky českého marxisty Josefa Hellera, který teze ne nepodobné těm Dutschkeovým vtělil do své originální teorie kognitariátu, hovořící o vrstvě vysoce kvalifikované duševní pracovní síly, jež získává v post-industriální společnosti navrch nad průmyslovým proletariátem.

Jednu z implikací oné kvalitativní změny dále představuje i nutnost radikálních vysokoškolských reforem, jež musejí skoncovat s byrokratizací, kádrovou zkostnatělostí, pronikání tržních mechanismů do výzkumu a primárně s útlakem studenstva, budoucí vůdčí vědecké produkční síly. Skrze pěstování takzvané kritické uvědomělosti se studenstvo musí zasazovat o aktivitu uvnitř kolektivů i širší sebereflexi univerzitních činitelů od pedagogů po manažery.

Politicky má protestní hnutí spět k revoluční situaci, a sice neustálými pokusy o subverzi oligarchické struktury západní společnosti, které jednou musejí dospět ke kvalitativní přeměně kapitalistického hospodářství v socialistickou republiku rad. Dutschke s oblibou užíval slovník německých revolucionářů Karla Liebknechta či Rosy Luxemburgové, přičemž vedle již zmíněného ekonomického modelu přejímal i ideu politického uspořádání v rámci přímé demokracie na všech úrovních společnosti, jak o ní usilovalo hnutí Spartakovců v Bavorsku či Berlíně po první světové válce.

Pořád živý

Jen o sedm dní později se Dutschke stal před sídlem své domovské organizace obětí atentátu. Bachmannův zbabělý čin mobilizoval evropskou i mimoevropskou levicovou veřejnost. Hněvu neunikl mediální magnát Axel Springer, jemuž studenti spílali za protilevicovou kampań nejvíce, přičemž ve dnech po střelbě docházelo systematicky k napadání a ničení mnoha tranzitů s novinami Springer za účelem sabotáže. Dutschke atentát přežil, avšak v rámci náročné rekonvalescence se musel znovu učit mluvit a na dlouhou dobu omezil studium i veřejné působení. Navzdory tomu dokončil ještě v první polovině 70. let svou habilitační práci věnovanou maďarskému teoretikovi a revolucionáři Lukácsovi, podílel se na vzniku německé Strany zelených a roku 1978 promluvil po boku studentských vůdců z konce 60. let v čele s francouzským bouřlivákem (tehdy již také angažovaném v „zeleném“ hnutí) Danielem Cohn-Bendittem o významu revolt „osmašedesátého“. Zemřel o rok později, na Štědrý den po silném epileptickém záchvatu, následku vážných zranění z dubna 1968.

Energičnost a výmluvnost „rudého Rudiho“ inspirovala mnohé a dodnes patří tento nekonvenční marxista k nejpozoruhodnějším zjevům studentského hnutí šedesátých let. Jeho důsledné lpění na racionalistické výstavbě argumentů a teorií může sloužit za vzor současným mladým myslitelům; důraz na aktivitu a průbojnost v politické praxi a nikdy nevyhasínající žízeň po revoluční přeměně společnosti pojmou za své zásady noví mladiství radikálové; touha žít a intervenovat ve světě nepřátelském, kde se snadno ztrácejí naděje a vzrůstá deziluze a poraženectví, toť příklad vzpruhy pro nastupující generaci mladých komunistů. Tím vším byl a je Rudi Dutschke. Der Kampf geht Weiter! (pokřik Dutschkeho na pohřbu revolucionáře RAF Holgera Meinse v listopadu 1974).

Jan BODNÁR