Stroje v boji Stalingrad

65

V době ruského carství Caricyn, v současnosti Volgograd, a od roku 1925 do roku 1961 Stalingrad. To je město ležící na řece Volze, severně od Kavkazu a východně od Azovského moře. Nad tímto městem ční nejvyšší ženská socha světa – Mamajova mohyla (Matka vlast volá). Památník připomíná událost, která otřásla celým tehdejším Sovětským svazem a zvrátila průběh a výsledek druhé světové války – bitvu o Stalingrad.

Bitva oficiálně začala 21. srpna 1942 a 2. února 1943 skončila. Bojů se účastnilo mnoho vojáků několika národností, ale i velké množství vojenské techniky. Za Sovětský svaz je potřeba zmínit tank T34, vyvinutý na přelomu 30. a 40. let. Dle amerického historika vojenské techniky Stevena Zalogy to byl nejlepší střední tank v historii. Byl velmi mobilní a zároveň robustní. Velkou výhodou obzvláště při bitvě u Stalingradu byla rychlá palba. Sovětský svaz jich vyrobil přibližně 80 000 kusů, což se řadí mezi rekordy těžké techniky. Dokonce ve Stalingradu – v továrně na výrobu T34, nasedli do tohoto stroje výrobní dělníci a jeli do boje.

Dalším byl sovětský těžký tank KV-1, který byl do vyvinutí německého Tiger I., nejlepším těžkým tankem. Sovětský svaz také užíval tzv. Kaťušu, což je řadový raketomet, užívaný též u Stalingradu. Kaťuša byla schopna rychle vypálit salvu raket, nevýhodou byla malá přesnost a také delší čas potřebný k opětovnému nabití. Přitom to je velmi jednoduchý stroj – odpalovací zařízení je namontováno na obyčejné nákladní auto bez potřeby velkých úprav. Při typickém řadovém nasazení a salvovém odpálení byla nepřesnost vlastně výhodou. Rakety tak pokryly veliký cílový prostor smrští střepin, které ničily vše živé. Při odpálení bylo slyšet pištivý zvuk a pak už se jen čekalo, kam raketa dopadne. Němci jí přezdívali Stalinovy varhany, pro obránce to však byla děsivá hudba. Kaťuša se užívá i dodnes, byť prošla zásadní modernizací. Použita byla například ve válce v Jemenu, kde mezi sebou bojovaly islámské větve Šíitů a Sunnitů. Dodnes je Kaťuša symbolem Velké vlastenecké války a není se čemu divit. Při hmotnosti, která přesahovala pět tun, dokázal tento stroj dosáhnout rychlosti přes 50 km/h. Dostřel podle použitých raket od tří do téměř 12 kilometrů.

Německá technika, obvykle velmi kvalitní, u Stalingradu poznala porážku. Německo přišlo v této bitvě přibližně o 75–80 % všech svých tanků. Již zmíněný tank Tiger, který byl součástí německých jednotek u Stalingradu, byl vyvinut přesně rok před zahájením útoku. Tento tank byl skutečnou pohyblivou pevností, ovšem skýtal i své nevýhody. Právě na východní frontě se objevily problémy Tigeru v bahně nebo na rozbředlém sněhu. Byl navíc velmi nákladný na výrobu, a spolu s vysokou spotřebou paliva, což se v této oblasti ukázalo jako nevhodné. Lepší užití tohoto tanku bylo při bojích v severní Africe. Tiger vážil kolem 60 tun. Mezi středně lehké tanky patřil jednoznačně typ Panzerkampfwagen, konkrétně typ Panzer III a Panzer IV. Tyto tanky byly vybaveny německým kulometem MG 34, jenž byl německou armádou a wehrmachtem hojně užíván. Oproti Tigeru měl o polovinu menší hmotnost, čímž byl vhodnější pro manévrování v horším terénu, který se na východní frontě vyskytoval, obzvláště za deštivého podzimu a počátkem zimy. U Stalingradu se objevilo dokonce několik lehkých československých tanků Praga LT 38, jež byly zařazeny do německé výzbroje po podepsání mnichovské dohody a zradě západních spojenců. Po okupaci Československa v březnu 1939 ovládli nacisté zbytek československé techniky včetně těchto tanků. Praga LT 38 bývá současnými českými vojenskými historiky hodnocena velmi kladně, ovšem Němci s ním u Stalingradu spíše »narazili«, protože sovětský tank T34 se ukázal jako silnější.

Bitva o Stalingrad trvala kolem půl roku, a jak Sovětskému svazu, tak nacistickému Německu na této bitvě zvláště záleželo, proto do ní obě mocnosti vkládaly vše, co měly. Právě kvůli tomu je i seznam použité vojenské techniky delší než v jiných bitvách, protože obě strany chtěly využít své veškeré možnosti.

Užitá vojenská technika měla vliv i do budoucnosti. Například německé stíhací letouny Junkers, které se podařilo Sovětům ukořistit, byly následně využity ve vývoji jejich vlastních letadel. Kromě stíhačů byly použity také bombardéry Heinkel He 111. Sovětské protivzdušné obraně se však podařilo řadu strojů sestřelit. Dalším problémem větších letadel byl krátký dolet. Na bombardování Stalingradu vzpomíná i pamětnice Evženie Siliverstová pro stanici RT: »Zničehonic jsme uslyšeli děsivé burácení. Uviděla jsem nebe plné letadel. Bylo tečkované, jako by to byly puntíky na látce. Pak jsem spatřila výbuch. A tak to celé začalo. Vzduch byl plný kouře«.

Bitva u Stalingradu zvrátila celkový výsledek druhé světové války. Sovětský svaz dokázal i přes počáteční komplikace a německou brutalitu, která byla vůči obyvatelům Sovětského svazu značnější než proti obyvatelům jiné země, otočit průběh a německé armádě zasadit zásadní ránu, ze které se Německo a jeho spojenci už nevzpamatovali. Byl to Stalinův obrovský válečný triumf, jenž si až do současnosti připomínáme jedním z největších pietních aktů, který se ve městě, které si za půl roku prošlo nacistickým peklem, každoročně koná.

Jan KOROS, OV KSČM Česká Lípa, člen odborné sekce historie KSČM