Co je vzácné a krásné, musí být slyšet

od redakce

Rozhovor Haló novin s kytaristkou, zpěvačkou, tanečnicí, komponistkou a textařkou Lucií Zhory (Nosovou)

Už z vašeho uměleckého pseudonymu Zhory je zjevné, že milujete město, odkud pocházíte – Kutnou Horu. Čím vás toto místo okouzluje? Je to romantika říčky Vrchlice, je to nelehký vlastenecký úděl Josefa Kajetána Tyla či lesk stříbrných mincí, které se zde razily?

Mé jméno Zhory vzniklo trochu jinak. Nebylo to tak úplně ze zamilování do mého města. Vhodné objekty na zamilování tu ale rozhodně jsou a mě pořád okouzluje krásný chrám svaté Barbory, odvážný a rebelský Karel Havlíček Borovský, mimořádný Josef Václav Pokorný, údolí řeky Vrchlice, Velký rybník kousek od Kutné Hory…

To kouzlo je v malebnosti městských zákoutí, v hojivé přírodě, která je pár kroků za mým městem, ve zdravé hrdosti a moudrosti, které si nade vše cenily již historické kutnohorské postavy.

Jaký hudební styl vlastně zpíváte, a tedy i komponujete? Jakou hudbu milujete?

Vytvořila jsem si svůj vlastní hudební styl, který bych snad mohla popsat jako básnický-mystický-flamenkový styl podbarvený klasickou kytarou. Skládám si vlastní texty a hudbu a témata, která mě přitahují, jsou většinou emočně velmi silná: lidská životní cesta mapovaná tarotem, svoboda, zrada, zaprodanost, povrchnost, zlo a servilita s nasazenou rouškou dobra, znamení šelmy, kdo jsme, proč jsme tady, propast mezi námi a Bohem a její překonání…

Též velmi oceňuji básníky, kteří napsali výjimečné básně, a mám pocit až jisté povinnosti, že jejich básně musím zhudebnit. Potřebují být slyšeny, protože jsou jako vzácné perly, ukazující cestu, ale přitom leží v mlčící hloubce. To, co je vzácné a krásné, musí být slyšet. Ne jen někde tiše být, zavřené v bezhlasé knize. Jsem v tomto smyslu vlastně hledač, obdivovatel a vystavovatel lokálních i nelokálních perel.

A jakou hudbu mám ráda? Tu, ze které se mi zastaví dech, protože v ní slyším Boha.

Prozradila jste mi, že zhudebňujete verše básníků spojených s Kutnohorskem. Tady mě napadá právě Jaroslav Vrchlický. Kteří jsou ti další, již vás okouzlili?

Karel Havlíček Borovský, Josef Václav Pokorný-Pikulík, Ladislav Quis, Jiří Ostaš, Karel Novotný, Jiří Orten… Vůči nim a jejich básnickým klenotům mám tu povinnost, o které jsem psala výše.

Jedním z významných básníků, kteří jsou spjati s Kutnou Horou, je Miroslav Florian, místní rodák. I od něho jste již něco zhudebnila?

No vidíte, toho bych také mohla přidat do klubu (úsměv), děkuji za dobrý tip.

Milovala jste básně už v dobách své školní docházky? Nakolik si sama pamatuji, učení se básním zpaměti nepatří zpravidla mezi oblíbené žákovské disciplíny.

Já jsem sice recitovala už na základní škole, ale školní docházka pro mě byla často demotivující. Podívejte se, jak dnes většina škol funguje. Jsou poplatné současnému režimu. Tam básně se silným duchem těžko budou znít, je to něco nežádoucího. K básním jsem si našla cestu sama.

Současná doba básním a básníkům příliš nepřeje. Básnické sbírky se vydávají v nicotných nákladech, často si je básníci musí vydávat vlastním nákladem. Patříte mezi čtenářky básní?

Ano, patřím. V rámci hudební tvorby hledám hlavně ty básně, které mají v sobě už téměř hotový hudební prvek. Všimla jsem si, že velmi hudební básně jsou ty, které byly napsané v 19. století, mají v sobě poctivý a dobře čitelný rytmus a samozřejmě – obsah v ceně zlata.

Zájem veřejnosti o básně je malý, protože společnost spíše tenduje ke konzumu, žije rychle a době svědčí rychlá média. Napadlo mě, že tím, že zhudebníte některého klasika, vlastně děláte záslužnou osvětovou činnost – těší vás to? Učitelé českého jazyka by mohli využívat vašich zhudebněných děl.

Ano, velmi mě to těší. Máme úžasné básníky, ale jejich hlas není slyšet. A já jsem tu také proto, aby slyšet byli, abych je vytáhla z dvojrozměrného prostoru papíru do našeho trojrozměrného světa. Učitelé by to mohli využít, ale obávám se, že do současného školského prostředí moc nepatřím. Obecně je v něm málo smyslu pro duchovnost a příliš moc podřízenosti vnější – většinou falešné – autoritě.

Jak se uživí současný autorský zpěvák vašeho typu, tedy šansoniér? Samozřejmě covid komplikuje činnost všem, umělcům zřejmě asi více. Máte dost nabídek k uměleckému vystoupení?

Hudbou se neživím. Nabídky mám, ale momentálně je nelehké je realizovat. Jedno mé letní vystoupení bylo tak stresující, že na to asi nikdy nezapomenu. Až dostane slovo spravedlnost vůči těm, co tady vytvořili ten nelidský, tyranský, protizákonný, netopýří režim, tak budu velmi ráda a nebudu sama.

Na svém Facebooku uvádíte, že nabízíte autorskou hudbu a texty, zhudebnění básní a také pohádek, příběhů, bájí. »Česká hudební kultura v originální podobě« – tak to píšete. Lze zhudebnit i pohádky a báje? Je taková hudba pak určena dětem?

Zhudebnit jde téměř vše. Zhudebnila jsem pohádku Železný Jan od bratří Grimmů, ale není napsaná pro děti. Jde v ní kromě jiného o téma mužů, kteří se včas neuměli odpoutat od maminky.

Mohu se zeptat, kde jste se naučila komponovat a kdo vás přivedl ke hře na kytaru?

Ke hře na kytaru mě přivedla má ješitnost (úsměv). Chtěla jsem být vidět a slyšet tak, aby mě nikdo nepřehlédl. Můj otec mi dal základy hry na kytaru a já jsem si pak sama vytvořila vlastní styl. Byla jsem doslova posedlá kytarovou vášní, hrála jsem každý den, nemohla jsem bez kytary a zpěvu existovat.

Na FB se obracíte k lidem takto: »Vy, kdož hledáte zázraky, i když mnozí tvrdí, že neexistují.« Jaké zázraky hledáte? Já třeba hledám zázraky přátelství, bezpečí, zázraky zdraví. Co vy?

Ano, jsou to tyto zázraky a já si jich velmi vážím. Já jsem měla tehdy na mysli něco, co je za zrakem, mimo zrak. Není to vidět, očima to neuvidíte a není to umístěné někde venku. Není to vystavené ani na první, druhé nebo třetí poličce. Ani na páté. Je to skryté, tiché a velice nevtíravé. Takže to snadno přehlédnete. Mnoho životů si toho nemusíte všimnout, toho nejvznešenějšího pokladu, který je tu pořád a tak blízko… Z tohoto místa přicházejí zázraky a toto místo já hledám.

A přece vnímám ještě jeden silný zázrak, zázrak míru a klidu. Totiž – všímáte si, milá Lucie, že lidé si mezi sebou málokdy přejí klid a mír, a to ani k novému roku? Připíjejí si na zdraví a »na nás«, na úspěch… Ale když vidím, co se kde děje ve světě, tak prožívám nejniterněji zázrak klidu a míru.

Já vnímám mír a klid jako božské kvality. To se těm, kdo tady teď chtějí vládnout, vůbec, ale vůbec nehodí. Paniku a strach povyšují na ctnosti a snaží se uzákonit otroctví.  Zdraví a úspěch vnímám jako aspekty míru a klidu. Tam, kde je mír a klid, je většinou i zdraví a úspěch, v tom dobrém slova smyslu.

Vím, že jste vlastenkou. Jak vnímáte vlastenectví?

Vlastenectví je pro mě uvědomění si, že poklady všeho možného druhu jsou velmi blízko, nemusíte je hledat někde daleko. Vyjedu kousek za Kutnou Horu a koupím šťastné brambory u soukromého zemědělce a kousek dál najdu lesní studánku, ze které můžu pít její jiskřivou vodu pod starou voňavou borovicí. U náměstí koupím skvělé domácí kysané zelí od milého soukromníka a v místním pivovaru to nejlepší pivo na světě. Oni tu pořád jsou, šikovní samostatní lidé, navzdory všem snahám je zničit. Podívám se na činnost našich dnešních právníků z ProLibertate a vím, že díky jejich odvaze a smyslu pro spravedlnost naše země není ztracená, protože (nejen) oni jsou teď tím odbojem proti tyranii, která už mnohé dohnala k sebevraždě.

Čtu básně místního ševce Pokorného-Pikulíka z druhé poloviny 19. století a jsem až dojatá jeho básnickou genialitou, on velmi dobře vnímal, jak cenná a ohrožená je svoboda a skutečné lidské hodnoty, zrovna tak jako dnes… Vlastenectví máte v sobě, když si všech těchto požehnání vážíte a bráníte je. Anebo je vytváříte.

Jak je možné, že v jedné křehké bytosti je tolik talentu, podívám-li se na rejstřík vašich uměleckých profesí, kterými se zabýváte? Kde a co tančíte?

Moc děkuji za vaše ocenění, těší mě, že mě takto vnímáte… Já jsem navázala na činnost z mých minulých životů, byla jsem v nich celkem vytrvalá. Tančím flamenko přes deset let, protože mě naprosto dostalo svou neporazitelností a nespoutanou okouzlující dominancí, a vystoupím s ním opět veřejně na místech, kde lidé budou moci normálně dýchat a kde budou dodržována základní lidská práva.

Ještě zpátky k těm talentům. Jsou to schopnosti, dají se zneužít jako všechno a v jednom krátkém okamžiku se sami můžete shodit do bahna se všemi skvělými talenty, které máte… pořád mám někde schovanou myšlenku, že »všechno je dost k ničemu, když je člověk bezduchý anebo hajzl«.

Kde vás posluchači mohou vidět a slyšet?

Tam, kde ještě dýchá zdravý rozum a nehrají se hry na vyhrožujícího pána a poslušného otroka s QR kódem. Dám vám vědět, paní redaktorko.

Monika HOŘENÍ

Přečtěte si další články

Nasepravda.cz 2023. Všechna práva vyhrazena. Vydavatel: Futura, a.s.