O tvorbě světově proslulého architekta Adolfa Loose (1870-1933), brněnského rodáka, je toho známo mnoho. Na území České republiky se nachází několik rezidencí, jež navrhl pro bohatou klientelu. Do některých z nich může nahlížet veřejnost, neboť je spravují muzejní instituce. Winternitzova vila na pražských Malvazinkách, poslední Loosovo realizované dílo (1932), nabízí ještě něco víc: snoubenci zde mohou vstoupit do stavu manželského, a dokonce zde můžete v působivém funkcionalistickém prostředí strávit večer i noc…
Loos je považován za zakladatele moderního pojetí architektury a řadí se k nejuznávanějším předválečným moderním architektům, jakými byli např. Ludwig Mies van der Rohe, Le Corbusier či Frank Loyd Wright. Na posledním Loosově realizovaném díle se podílel také Karel Lhota.
Vila, která je v soukromém držení potomků původních majitelů, láká ke komentovaným prohlídkám (viz www.loosovavila.cz). Jednu z nich jsem v horkém srpnovém večeru absolvovala, a mohu jen doporučit. V závěru dvouhodinové exkurze, během níž nasajete atmosféru 30. let minulého století, sklenka sektu vykouzlila sváteční zážitek.
Prohlídka doprovázená poutavým vyprávěním o Loosovi, ale hlavně o rodině právníka Josefa Winternitze, začíná na zahradě. Obejít si vilu je zajímavé, z každé strany je totiž trochu jiná, okna mají různou velikost a tvar. Vytušit lze, kde na zahradě odpočívali zdejší obyvatelé, členové rodiny: JUDr. Josef Winternitz, jeho žena Jenny a děti Suzana a Petr.
Typický raumplan
Ve vile bylo vše prakticky zařízeno, tak jako v každé Loosově rezidenci, a to včetně vestavěných skříní a mobiliáře. Srdce vily je uzpůsobeno podle unikátního principu tzv. Loosova raumplanu. Jeho podstatou je to, že místnosti jsou rozdílně vysoké, navzájem výškově posunuté do více úrovní a mezi sebou propojené schodišti do kontinuálně navazujících prostor. Základem raumplanu ve Winternitzově vile je velkoryse pojatá hala rozměru 57 m2 a na ni navazující intimněji koncipované menší prostory a odpočinková zákoutí, aby si každý člen rodiny našel »svůj koutek«, a přitom trávili čas společně.
Vstoupíte-li do vily, prvně minete rozlehlou šatnu a pak po několika schodech vystoupáte do haly, z níž se přechází do jídelny s kuchyní i menšího obytného prostoru s křesly. Ložnice jsou o patro výš, minipokojíky pro služebnou a vychovatelku pak v nejvyšším patře (nyní je zde expozice o osudech členů rodiny). Samozřejmostí jsou terasy v každém patře s úžasným výhledem na Prahu. Ve vile žila také rodina správce, v přízemí, odkud obsluhovala veškeré zázemí (kotelnu, sklep, prádelnu, sušírnu, zahradu).
Dramatický osud rodiny
Osud vily do jisté míry kopíroval osudy Winternitzových. Je zřejmé, že šlo o bohatou židovskou rodinu, pro niž nastala pohroma s nástupem nacismu. Ačkoli Winternitz zamýšlel včas emigrovat z Československa, Jenny (dcera továrníka z České Lípy, která se začala učit česky až v Praze) mu jeho úmysl rozmlouvala. V roce 1941 byla manželům vila zabavena a již předtím bylo Josefovi zakázáno vykonávat advokátní praxi. Avšak definitní začátek konce rodiny nastal v roce 1943, kdy společně nastoupili do transportu směr Terezín a o rok později směr Auschwitz-Birkenau. Josef a chlapec Petr šli ihned do plynové komory. Jenny a Suzana byly uznány jako práceschopné a nacistický koncentrák přečkaly. Po osvobození a návratu do Prahy však již vilu nezískaly.
Po kratší epizodě, kdy si za protektorátu ve vile udělal ateliér německý sochař Wilhelm Srb-Schlossbauer, se po válce tento rozlehlý objekt s velkou zahradou proměnil v mateřskou školu – a jí zůstal až do 90. let. Jenny a Suzana se po několika letech svého úsilí vily vzdaly a žily v jiné části Prahy. O vile přestaly hovořit. Suzaniny čtyři děti tedy vůbec nevěděly, že v majetku rodiny se kdysi nacházel tak pozoruhodný dům v ulici Na Cihlářce. Restituce přišla v roce 1997. Nejprve byla vila pronajímána různým firmám a po citlivé rekonstrukci v roce 2002, která jí vrátila co nejvíce z původního vzhledu a vnitřního vybavení, se zde od roku 2017 konají komentované prohlídky, přednášky o umění a architektuře, výstavy a koncerty.
Monika HOŘENÍ
FOTO – autorka
