Naděje a iluze
Na přelomu let 1989/90 věřili občané ČeskoSlovenska, že konečně nastala příležitost ke svobodnému a demokratickému vývoji země, o jejímž osudu budou rozhodovat oni, nikoliv cizí velmoc a jí oddaná vláda jedné strany. Jsme přesvědčeni o tom, že představu československé budoucnosti naprosté většiny obyvatel tvořily politická a ekonomická pluralita, svoboda projevu, ústavně-právní jistoty, efektivní kontrola moci, rozvoj národní ekonomiky v duchu efektivity, prosperity a sociální spravedlnosti.
Jsme přesvědčeni, že základní – a zcela logická – představa budoucí zahraničněpolitické orientace byla národní diplomacie, prostá ideologických a velmocenských limitů, férová spolupráce »na všechny světové strany«. Samozřejmý byl i předpoklad, že s koncem tzv. studené války se oba vojenské bloky staly obsolentní (přežité – pozn. red.).
Realita dneška
Konfrontujeme-li dnešní stav našich zemí s očekáváním, představami a iluzemi tehdejší přelomové doby, můžeme konstatovat pouze jedno: bilance je alarmující. ČSFR byla svévolně rozdělena, obě části se staly kořistí zahraničních koncernů a nadnárodních korporací. O hospodářské politice v zájmu Čechie a Slovenska nemůže být ani řeč, o to se starají euro-byrokrati v Bruselu a jejich poslušní místodržící v Praze a Bratislavě. Zahraničněpoliticky to nevypadá o nic lépe. Tehdy jsme nechtěli být poslušným satelitem Moskvy, nyní jsme se stali provinčním lokajem Washingtonu s perspektivou proměny v odpalovací rampu US Army. Autentická česká a slovenská mezinárodní diplomacie neexistuje, pouze vazalské plnění pokynů nových pánů.
Všechno dovršily dvě nerovnoprávné smlouvy s USA (slovenská a pak i česká), které nás uvádějí do daleko větší závislosti na velmoci a nedávají vůbec žádnou garanci – ani ve smyslu omezení pro Armádu USA, ani pro případ např. požadavku našich sousedů na revizi hranic. Nastala doba dvou protektorátů.
Nutná změna
Zatímco v »sovětské minulosti« naši »vůdci« poslouchali jen jednoho pána, musí jejich dnešní nástupci v zájmu zachování politických prebend zohlednit direktivy Washingtonu i Bruselu, což může poněkud ztěžovat orientaci na poli služeb. A vzhledem k tomu, že ne vždy jsou v jednotlivostech zájmy obou mocenských center totožné, stalo se obdržení panského léna komplikovanější než v tzv. komunistické minulosti.
My, autoři a signatáři tohoto česko-slovenského prohlášení, panující stav zásadně odmítáme: ve jménu demokracie, práva, svobody názoru a slova, sociální spravedlnosti, v zájmu mírového soužití v Evropě i ve světě.
Cílem české a slovenské politiky musí být férové partnerství namísto konfrontace, vzájemný respekt namísto nadřazenosti. Stabilita světa může fungovat pouze za předpokladu, že bude v rovnovážném stavu: politicky, ekonomicky, sociálně.
Kritická reflexe a společnéúsilí namísto »osvobozenecké« mytologie
Zároveň musíme upozornit na jeden zásadní fakt: Československo se ze sovětského dvorku nevylámalo, nýbrž z něj bylo propuštěno. Moskva své satelity prostě a jednoduše přenechala druhé straně. Otázkou tedy nebylo, zda si svobodu vydobudeme, nýbrž jak s ní naložíme. Teoretickou odpověď nabízíme v předchozí části textu, s praxí jsme konfrontovaní v každodenním životě.
Je nyní na nás, co s tímto stavem uděláme. Rezignovat a vzdát se odkazu našich předků, nebo oživit vzpomínku na nejdůstojnější okamžiky našich dějin a jako již několikrát v historii spojit síly k novému obrození a následně k nové, společné státoprávní existenci?
Nyní máme, Češi, Slováci a další národnosti Československa, příležitost aktivně od základu, vlastní silou a z vlastního rozhodnutí vybudovat nové ČeskoSlovensko na autenticky federálním /konfederačním základě. Při této příležitosti vzpomínáme bratrských Podkarpatských Rusínů, s námi státoprávně spojených v první Československé republice i v boji proti nacistickému barbarství. Patří jim nejen naše pozdravy, ale i solidarita. O její budoucí podobě musí rozhodnout výhradně oni.
Jedním z těch světlých okamžiků našich společných dějin bylo Slovenské národní povstání. Jeho politický a duchovní odkaz platí i dnes, proto jsme se rozhodli pronést toto provolání k českému a slovenskému národu právě při příležitosti jeho výročí. Vraťme našim národům důstojnost! V odhodlání a jednotě je síla!
SURSUM CORDA! (Srdce vzhůru!)
Vladimír KOS, historik
Vladimíra VÍTOVÁ, politoložka a publicistka
Jan PŘÍBAŇ, lékař a publicista
Petr SCHNUR, sociální psycholog a publicista
Jan TESAŘ, historik
