Několik poznámek k hodnocení cesty k socialismu do současné doby u nás

45

V současné nelehké době se odborníci z teoretického zázemí KSČM znovu zamýšlejí nad podobou příštího socialismu, nad cestami, jak k němu dospět. Mezi mnoha disciplínami může přispět i historie. Říká nám, že v naší zemi (když necháme stranou prvobytně pospolnou společnost) nikdy nebyl režim, který by víc myslel na obyčejné lidi.

Byl budován v zemi poznamenané světovou válkou a okupací, ztrátami hospodářskými i lidskými. Nastal velký rozvoj průmyslu, zmenšoval se rozdíl mezi úrovní měst a venkova a podařilo se vybudovat moderní a výkonné zemědělství. Byla vymýcena nezaměstnanost a existenční nejistota. Školství a zdravotnictví bylo bezplatné. Sociální vymoženosti vysoce překračovaly standard většiny kapitalistických zemí. Nestačilo to a socialismus skončil porážkou. Nikoliv násilným zásahem nepřátel, nýbrž se souhlasem vlastních občanů. Tedy těch, pro jejichž dobro byl budován.

To znamená, že my (tj. dnešní levičáci) už nemůžeme začínat s čistým stolem. Socialismus je dnes vnímán velmi kriticky. Mlčí-li se o kladech a hovoří o skutečných i smyšlených chybách, vytváří se nepravdivý obraz onoho období jako doby útlaku, nedostatku a nesvobody. Důležité je, které z těch skutečných chyb vyplývaly z podstaty socialismu a které se přihodily v určité geopolitické souvislosti, v historické situaci, která se dnes sotva bude opakovat.

Lze vytipovat několik historických problémů s přesahem k dnešní situaci.

Lze reformovat kapitalismus?

1. Klíčová je otázka, zda lze dospět k sociálně spravedlivé společnosti bez nějaké formy nátlaku, bez změny režimu. Lze reformovat kapitalismus? Považovala bych to za základní rozpor i mezi dnešní levicí. Vznik KSČ v lůně sociální demokracie byl příkladem rozkolu v dělnickém hnutí. Sociální demokracie se ztotožnila se vznikem svobodné republiky v roce 1918 a chtěla v ní udržovat pořádek. Bohužel i proti těm, jejichž problémy nebyly vyřešeny a kteří bojovali za svá práva. Pomocí proti nezaměstnanosti, hladu a podvýživě měly být žebračenky a charita. Apelovalo se na dobrovolnou solidaritu bohatých. Ze strany umírněné levice byl komunistům vytýkán avanturismus, nezodpovědnost. Soc. dem. tisk vyčítal mrtvé a raněné po střelbě četníků do protestních průvodů (Radotín, Duchcov apod.) »komunistickým štváčům a avanturistům«.

Vývoj mezi lety 1945 a 1948 byl demokratický. Ke změně režimu došlo legální cestou v souladu s vůli většiny, projevenou ve svobodných volbách. Časté označování za převrat neodpovídá definici. O některých námitkách lze uvažovat. Např. vznik a role Lidových milicí jako prostředku revolučního nátlaku, i když nebojovaly, nejsou každému sympatické. Nový režim vítala většina obyvatelstva, ale mnozí se cítili poškozeni. Socialismus byl zamýšlen jako spravedlnost pro velkou většinu, ale v podmínkách té doby ho bylo třeba hájit. Je to otázka míry, co bylo nutné a co si naši předchůdci měli odpustit. Např. kolektivizace byla správná, ale hledání a trestání kulaků, z nichž mnozí kulaky nebyli, nucené vystěhovávání velkých sedláků nebo agitace proměněná v nátlak, to byly přešlapy, které zbytečně rozšiřovaly řady odpůrců.

2. S tím souvisí druhá otázka, nakolik se představitelé KSČ a státu mohli rozhodovat opravdu samostatně. Jednou z dobových výtek byla podřízenost Kominterně. Sdružování a koordinovaný postup jsou běžné a legitimní metody. Je však pravda, že k tomu měli výhrady i někteří komunisté sami. Připomeňme si vítězství Gottwaldovy linie bolševizace KSČ. Bylo to také správné, ale mnozí měli obavy, mj. z přílišné podřízenosti SSSR. Mezi oponenty byli i lidé, o nichž nemůžeme pochybovat, např. Vladislav Vančura nebo Ivan Olbracht. Vedoucí role SSSR/Ruska se v průběhu doby měnila. Za Kominterny byla přirozená jako úkol státu, v němž revoluce uspěla. Po válce byl SSSR státem, který nesl hlavní zásluhu na porážce fašismu a přinesl nám svobodu. V dalších etapách bohužel vedoucí úloha SSSR degenerovala do podoby mechanického přejímání sovětských vzorů, a to i tam, kde naše podmínky nabízely jiné řešení. Spontánní oblibu Ruska pomalu vytlačovala obliba povinná a vykazovaná.

Co z toho si vzít pro dnešek? Společnost je dnes naladěna k ostražitosti vůči Rusku s odkazem na minulost. SSSR a socialistická světová soustava jsou opravdu jen minulostí a oprašování výtek o komunistech jako páté koloně Kremlu je účelové a směšné. Ale v novém dělení světa povstávají noví bratři, spojenci a hegemoni. Nejsou to Rusové, a tak vůči nim naše ostražitost nefunguje. Snadná cesta k opakování historie jako frašky.

Role studené války

3. Jakou roli hrála studená válka? Spoluvytvářela podmínky, v nichž byl budován socialismus u nás. Když sepo vítězství nad hitlerovským Německem rozpadla spojenecká vítězná koalice, vrátil se Západ, především USA, k politice zadržování (později zatlačování) komunismu. Západ podporoval domácí opozici. Potlačování opozice nelze schvalovat, ale přihlédněme k tomu, že naše poválečná opozice byla specifická. Patřili do ní i členové stran zrušených za kolaboraci s nacistickým režimem, velcí vlastníci pracující (doma i v emigraci) pro návrat svých privilegií a majetků.

Zformoval se tzv. třetí odboj a jeho působení nebylo paranoidní lží režimu, jak se léta tvrdilo. Dnes je vše potvrzováno: teroristické akce, práce pro zahraniční mocnosti, vraždy. Ovšem neplatí to pro celé období socialismu! Mccarthismus v USA 50. let jistě není omluvou pro nezákonnosti našich 50. let, ale o něčem to svědčí – oba excesy byly plodem studené války. Nelze tím však omluvit politické procesy v 50. letech. Odsoudila je i KSČ. Ale sluší se vzít v úvahu vliv zpravodajských her CIA, které měly za cíl povzbudit kontrarevoluci. Vyprovokovaly paranoiu sovětského vedení a sovětské požadavky hledat nepřátele. Jiná otázka je, co naše představitele nutilo příkazy plnit!

4. 50. léta byla vystřídána »zlatými šedesátkami«. Toto období nebylo bez problémů,ale nastal neuvěřitelný rozmach kultury, profesionální i neprofesionální. Boj Západu proti komunismu změnil prostředky. Už se tolik nesoustředil na teroristické akce a podporu poražené třídy. Působil propagandisticky, a především na nastupující generaci. Lidé vnímali chyby režimu, skutečné i zveličené propagandou. Obecně se však nestavěli proti socialismu. Čekali změny ve prospěch zlepšení socialismu, socialismus s lidskou tváří. Znamenalo to např. revizi politických procesů, změny v ekonomice, lepší služby, více spotřebního zboží, možnost drobného podnikání, řešení vztahů mezi Čechy a Slováky apod.

Ve vedení KSČ proti sobě stáli reformní a konzervativní komunisté. Aby to nebylo tak jednoduché, existovaly odstíny mezi krajnostmi – člověk mohl dostat nálepku konzervativce, jestliže oprávněně poukázal na slabiny reformního hnutí. K reformnímu hnutí se připojovaly skupiny, které viděly příležitost k návratu ke kapitalismu.

Obrodný proces se odehrával v prostoru mezi Západem a Východem a oba bloky hájily své zájmy. SSSR měl obavu z oslabení východního bloku, do kterého jsme patřili. Proto chtěl reformy buď zastavit, nebo zmírnit, nakonec prohlásil reformní proces za kontrarevoluční. Jednání našich a sovětských představitelů, špatně zvládnuté z obou stran, skončilo invazí vojsk Varšavské smlouvy, jednou z největších tragédií. Socialismus byl snad dočasně zachráněn, ale nabyl normalizační podoby, a tím zničen. Invaze velmi poškodila náš vztah k Rusku. Současná rusofobie je jejím plodem.

Ale srpen 1968 má ještě jednoho viníka: KSČ. Nejen nezvládnutý reformní proces, ale také jednání konzervativních i reformních komunistů po invazi. Ano, nesmělo dojít k válce, ale se situací se ztotožnila jedna skupina, která s druhou doslova zatočila. K obnovení pořádku rozhodně nepřispěly prověrky. Propadlo při nich dost čestných členů strany. Stačilo vyjádřit pochybnost, vlastní názor. Mohli také překážet někomu, kdo se za nových podmínek dral k moci, kdo potřeboval najít obětního beránka za vlastní přešlapy a dokázat vlastní oddanost socialismu. Někteří lidé odcházeli dobrovolně. KSČ přicházela o kvalitní lidi a mnohé »nahnala« do opozičního hnutí. Vyloučení ze strany mělo často ničivé následky pro pracovní kariéru i pro rodiny postižených. Normalizační ovzduší tajeného nesouhlasu, švejkování a byrokratického vyjadřování souhlasu také přispělo k porážce v roce 1989. Nebylo nic platné, že lidé se neměli špatně a ti, kdo aktivně nebojovali proti režimu, mohli vést normální život.

Lidé chtějí žít šťastně a dobře

5. Nejdůležitější otázkou je, co se zvrtlo, že socialismus, kromě všeho dobrého, dostal rysy, které lidi odpuzovaly. Bylo to něco, co je socialismu vlastní, tedy nutné?

Na to neodpoví historie: spíš sociální psychologie. Proč ti krásní, stateční komunisté, kteří vydrželi mučení a koncentráky, najednou šli do kolen před sovětskými poradci? Všichni přece nezahynuli. Proč se upustilo od původně připravované vlastní cesty k socialismu? Strach či mentalita »Hujera«? Proč mnozí z obětavých, nezištných komunistů najednou samozřejmě přijímali nadměrné pocty a někteří si osvojili panskou mentalitu? Snad je i pochopitelné, že za své zásluhy něco chtěli, třeba pro své děti, když ne pro sebe.

Totiž, socialismus má být připraven »pro lidi a s lidmi«. Co chtěli lidé? Budovat světlé zítřky? Myslím, že chtěli žít šťastně a dobře. Jeden každý tím myslel/myslí něco jiného. Někdo opravdu ty světlé zítřky. Někdo dobře placenou práci, někdo zajímavou práci. Někdo vilu s bazénem. Někdo umělecký úspěch. Pro generaci, která zažila kapitalismus, to býval panelákový byt s tekoucí vodou a vlastním WC. Pro pozdější období těžko dosažitelná možnost cestovat, vyjíždět za prací, studovat. Někoho zlobila cenzura v kultuře, někoho výpadky spotřebního zboží.

Roli hrálo i střídání generací. Pováleční komunisté vstupovali do vládnoucí strany z různých důvodů. Za tvrzením, že lidé »museli« vstupovat do strany, se často skrývá nabídka profesních, kariérních výhod. To byla volba každého člověka! Mohla tomu KSČ sama zabránit? Do jisté míry ano. Nedopustit se honby za masovostí, nepovzbuzovat kariéristické chování a recitování lží. Např. svazováním stáží, vysílání do zahraničí se vstupem do KSČ. Kritérium stranickosti mělo určité oprávnění v prvním, revolučním čase. Později už mohla/měla fungovat i jiná kritéria. Už to byla jen snaha získat plusové body do výkazu formálních úspěchů. Bylo to bezohledné i vůči komunistům z přesvědčení, protože mezi ně přivedla lidi, kteří si nezasloužili být komunisty.

Poučení? Snad to, že propracovaná ideologie a její důsledné uplatňování jsou důležité. Ale neméně důležité je všímat si lidí, s nimiž chceme socialismus vybudovat. A ctít jejich zájmy a potřeby, i když mají ve světle dějin přízemní podobu.

Eva BARTŮŇKOVÁ, členka Klubu společenských věd