Problém domácího a sexuálního násilí bývá často přehlížen

33

Více než pětina Čechů zažila na vlastní kůži domácí násilí – fyzické, sexuální, psychické či ekonomické. Vyplývá to z aktuálního průzkumu agentury Ipsos. Osobní setkání s domácím násilím potvrdilo 30 procent žen a 12 procent mužů. Dvě třetiny obětí vzešly z partnerského vztahu a více než 17 procent obětí vypovědělo, že zažilo týrání v dětství či dospívání. Česká republika kromě jiného ztrácí ročně kvůli násilí za dveřmi domovů desítky miliard korun. Důvodem jsou mimo jiné vyšší výdaje na nemocenské a na zdravotní péči, zásahy policie nebo na justici. Každý rok u nás umírá v důsledku domácího násilí a vražd motivovaných osobními vztahy několik desítek žen. Drtivá většina agresorů jsou muži.

Domácí násilí se vyskytuje v podobě fyzického násilí i systematického psychického ponižování, zastrašování, nadávek a výhrůžek. Oběti nemají často sílu ukončit dlouholeté fyzické nebo psychické útoky a odejít od agresora nebo před ním zabouchnout dveře bytu. Podporu, bohužel, někdy ženy nenacházejí ani ze strany rodiny. Slyší pochybnosti a relativizování činů mužů. Na jedné odborné konferenci se hovořilo o tom, že si stále zhruba deset procent lidí z vyspělých zemí myslí, že když žena neposlouchá, tak si zaslouží facku. Tendenci bagatelizovat domácí násilí často mívá i okolí. Ať už jsou to kolegyně z práce, které mají pocit, že oběť přehání, aby se udělala zajímavou, nebo sousedi, kteří křik a rány z vedlejšího bytu nepovažují za nic neobvyklého. Kamarádi násilníka mají sklon ho obhajovat a vyjadřují pochybnosti o tom, že by se vůbec nějakého násilí ve vztahu dopouštěl.

Stále také převládá pocit, že domácí teror je vlastně ostuda celé rodiny, a nejbližší okolí oběti se ho snaží »přikrýt«, aby neutrpěla její společenská pověst. Děti jsou domácím násilím poznamenané na celý život. Pokud neznají jiný model, než že jeden rodič ubližuje druhému, považují ho za normu a chovají se stejně. Právě kvůli ochraně dětí se ženy nakonec někdy odhodlají pro rozchod s tyranem. Většina týraných žen ale nemá kam jít.

Domácí násilí často začíná v době těhotenství nebo nástupem na mateřskou. Tehdy je žena zranitelná a začne být na partnerovi závislá i finančně. Ve chvíli, kdy má partner ženu »jistou« a má pocit, že dostatečně neplní svoji roli manželky a matky, mohou začít první problémy. Násilníci bývají zdatní manipulátoři a v oběti systematicky rozvíjejí pocit viny. Často kombinují emocionální týrání s fyzickými útoky i vynuceným sexem. A vše v cyklech, kdy po násilné fázi přichází fáze relativního klidu. Tyran tak snadno vytvoří asymetrických vztah, který má pod kontrolou a totálně ho ovládá. Mnohdy i finančně tím, že jedině on má přístup ke společným penězům. V okamžiku, kdy by žena chtěla partnera opustit, zjistí, že by sama domácnost neutáhla.

Domácí násilí se sice týká především žen, nevyhýbá se ale ani mužům. Ve většině případů se jedná o psychickou formu teroru v podobě deptání a ponižování. Muži to, že se stali obětí, přiznávají ještě obtížněji než ženy. Jejich společenská role vyžaduje, aby byli silní a stateční, jinak vzbuzují posměch. A pokud je partnerka napadá fyzicky, okolí něčemu takovému nevěří. Ženy agresorky také často vyhrožují, že se odstěhují i s dětmi a týraný partner je už nikdy neuvidí.

Důležité je proto problémy obětí nezlehčovat a nezpochybňovat. Nicméně situace v oblasti pomoci obětem domácího násilí není v České republice příliš dobrá a stát se spoléhá prakticky pouze na neziskové organizace. Nedávný sběr dat o dostupnosti služeb pro oběti v EU ukázal, že v ČR jsou výhradně obětem domácího násilí k dispozici pouze tři utajené azylové domy a neexistuje žádné specializované centrum pro oběti sexuálního násilí. Řadíme se tak mezi devět členských zemí EU, kterým tato zařízení výrazně chybějí. V ČR jsou také jen dvě poradny pro oběti sexuálního násilí poskytující odborné a právní poradenství. V současnosti u nás pracuje pouze devět organizací, které poskytují intervence těmto osobám. Nízká dostupnost specializovaných služeb je i v případě pomoci dětem v rolích obětí. Může pak trvat léta, než se děti dostanou k odborné pomoci. Je neuvěřitelné, že přes závažnost celého problému v českém právním řádu dosud chybí i samotná definice domácího násilí.

Soňa MARKOVÁ