Kočičí máma Dana Lysáková

85

Dana Lysáková a kočky, to je spojení, které k sobě neodmyslitelně patří asi jako zelí ke knedlo-vepřu nebo citron do cinzana. Členka Výkonného výboru ÚV KSČM za Liberecký kraj je ovšem nejen ta správná »kočičí máma«, ale koníčků měla a má habaděj. A pro naši přílohu Hobby si i ráda zavzpomínala…

Chovala jste kočky doma již odmalička?

Ne, až od nějaké šesté třídy. Předtím mi mamka nedovolovala mít doma žádné zvíře.

Proč?

Já ani nevím. Prostě řekla rezolutní NE…

A jak se jmenovala vaše první kočička?

Péťa. Byla to klasická evropská krátkosrstá tygrovaná kočka. Dostali jsme ji od známých z Chrastavy jako tříměsíční kotě.

Dáte k lepšímu nějaký pěkný zážitek s vaším prvním domácím mazlíčkem?

Péťa byla hodně toulavá. Vybavím si, že když čekala koťata, přišla si pro mě a já za ní šplhala nahoru na seník. Musela mě u mít i u toho, když rodila. Byla na mně opravdu závislá. Třeba když jsem měla na zahradě deku, chodila si lehat ke mně. Bylo horko, tak jsem se musela odsouvat do stínu, aby kočka netrpěla.

Chovala jste někdy i jiná domácí zvířata?

Vždycky jen kočky, když tedy nepočítám, že jsme měli – a to i na sekretariátu v Liberci – akvárium. Ale to byla především televize pro kocoura (smích). Dostala jsem tenkrát v restauraci Pohoda červeného raka a bylo krásné, že když ho tenkrát náš peršan Dandík objevil, nemohl se od něj odtrhnout. Jako první každé ráno běžel k akvárku zkontrolovat, jestli tam ten rak pořád je. Pak jsem mu pořídila rybičky, a to byla další zábava.

Kolik máte koček v současné době?

Mám pět kocourů – mainských mývalích. Jmenují se Damian, Mikeš, Rarášek, Matlík a Vavřinec,

Jak se navzájem, coby samci, vaše šelmy snášejí?

Až na jednu výjimku, docela dobře. Vavřinec s Damianem jsou z jednoho vrhu a společně bojují o pozici alfa samce. Ne že by se rvali, ale když spolu přijdou do styku, syčí Vařinec jako hádě. Proto je radši nechávám zvlášť – Vavřinec spí v pokoji u brášky, který s námi bydlí. Ostatní jsou v pohodě. Matlík je gay, Rarášek zase maličký, protože měl genetické problémy. I tak ale dokáže ostatní velmi provokovat a pak přijde a schová se ke mně. Každý kocour má zkrátka jinou povahu a já je mám všechny moc ráda!

Souhlasíte s tím, že kočka vždycky pozná, když páníčkovi není dobře, když se mu něco stalo, a pak se chová utěšitelsky, až mateřsky…?

Souhlasím, jen s tím rozdílem, že člověk pro ni není páníček. Kočka bere dvounožce jako společníka, přerostlého kočičáka, který jí vyhovuje, protože jí dá najíst, postará se o ni, a proto je potřeba ho tak brát. To je oproti psovi velký rozdíl. Kočka se dá vycvičit stejně jako pes, ale jen pozitivní formou. Musíte se k ní chovat úplně jinak než autoritativně. Musíte ji vymazlit, aby k vám byla vstřícná. Nechá se pochovat, když ona chce. Až bude chtít, přijde. Když se jí zrovna nechce, na zavolání nepřijde, i kdybyste se rozkrájeli. Třeba Danda si stoupl kousek vedle a přímo ke mně dorazil až třeba za deset minut poté, co jsem na něj zavolala, nebo jsem ho musela odnést. Kočky jsou v tomhle potvory, jsou své a nedají se zotročit. Domestikovaly se, protože jim to vyhovovalo, ale povahově nejsou jako psi. A to je výzva, musíte stále jejich přízeň dobývat! Když je pán na psa zlý, on pak stejně přiběhne a vrtí ocasem, zůstává v podřízené roli. Zato kočka si pamatuje, když jí někdo ublíží, zůstává obezřetná a dá to patřičně najevo přezíráním.

Jaké jiné koníčky máte, kromě šelem kočkovitých?

Měla jsem ráda řezbařinu, práci s hlínou a suchou vazbu. Už na to bohužel nemám čas. Učila jsem v pasťáku, kde jsme s dětmi dělali skulptury nebo vysoké reliéfy. »Zvláštňáci« totiž mají problém s třetím rozměrem, a proto jsme »řezbařili« tak, že se naučili pracovat dle známek a hloubku řezby dělali dle čar na dlátech.  Ale dařilo se nám! Dokonce jsme udělali obrovského stokilového vyřezaného medvěda, kterého jsme darovali na ruskou ambasádu do Prahy. Vzpomínám si, jak si pro něj přijeli zaměstnanci ambasády a vojáci a odváželi si ho…

A vybavíte si, jaké jste mívala koníčky jako dítě?

V dětském věku jsem se zajímala o botaniku. A především o ty květiny, co rostou volně. Znala jsem kdeco, co se na louce objevilo. Jako malá jsem si vysnila, že budu chodit po pralese a objevovat nové druhy rostlin. To byla moje první představa o práci. A tou druhou byla zoologická zahrada.

Proč jste se zvířátkům nebo kytičkám nakonec nevěnovala?

To bylo jednoduché. Protože máma rozhodla, že půjdu na »zdravotku«. A tak jsem šla…

Sbírala jste někdy něco? To bývá obvyklý koníček nejedné ženy nebo muže…

Sbírala jsem všechno s motivy koček: hrnky, fotografie, známky nebo pohlednice, které stály – což si vzpomínám ještě dnes – tři koruny a byly na nich velké snímky kočičáků. No a pak mě taky jednu dobu bavilo sbírat šutry všeho druhu…

Pustili vás s tím rodiče domů?

Kdepak, všechno jsem musela mít v kůlně! Víte, to sbírání kamenů bylo pod vlivem školních osnov. Měli jsme dobrého kantora, jen už si teď nevybavuji, co to bylo konkrétně za předmět, protože o přírodopis nešlo… A ještě nesmím zapomenout, že jsem ráda kreslila technikou kvaše. To je víceméně takové rozlévání nebo spíše rozmývání barev.

Souhlasíte s tím, že ideálem je, když má člověk své zaměstnání zároveň jako svůj koníček? A mívala jste to tak rovněž i vy?

Důležité to je, slouží to ku prospěchu kvality vykonávané práce. U své osoby bych asi uvedla, že jsem se vždycky přizpůsobila. A že jsem si čas na toho svého koníčka pokaždé našla.

Ke koníčkům, které patří ke člověku tak nějak samo sebou, patří i cestování a poznávání více či méně vzdálených míst. Platí to i pro vás?

Jeden čas to platilo. Když jsem chodila na základní školu, měli jsme turistický oddíl mládeže. Chodívali jsme na takové ty klasické čtrnáctidenní puťáky a spávali pod širákem. Později jsem měla ráda moře, a vlastně ho mám ráda dodnes. Jen už se k tomu všemu stavím trochu jinak. Teď už jsem nejšťastnější doma s kocoury. Jak se neustále pohybuji mezi lidmi, mívám pocit jakéhosi přelidnění, a jsem ráda, když mohu být sama…

Petr KOJZAR

FOTO – archiv Dany LYSÁKOVÉ

Motto Dany Lysákové

»Soužití s kočičákem je blahodárným kořením na utlumení člověčích starostí, bolestí a únavy z každodenního uštvaného kolotání. Kočičí nekonečná hrdost, vrnící sametová něžnost i nezkrotná divokost, ale i tajemnost snoubená s důstojností otevírá svému dvounožci vrátka do pohody, štěstí a entuziasmu pro snadnější překonávání všech problémů.«