Exkluzivní rozhovor s rodičkou z mariupolské nemocnice: Bylo nemožné neslyšet nálet

65

Exkluzivní rozhovor s Mariannou Vyšemirskou, rodičkou ze známé mariupolské nemocnice

Marianna Vyšemirská je žena z mariupolské porodnice, která se objevila ve zpravodajství mezinárodní tiskové agentury Associated Press (AP), jejíž centrála sídlí v New Yorku. Právě její fotografie použila AP na informační kampaň o údajném ruském náletu na porodnici v Mariupolu. Autoři fotografie, která se rozšířila po celém světě a vyvolala vlnu rusofobie, však nepočítali s tím, že vše tajné dříve či později vyjde najevo.

Jakmile vojáci DLR vstoupili do Mariupolu, podařilo se jim evakuovat nemocnici, kde byla Marianna se svou novorozenou dcerou. Následně Marianna mohla říci pravdu – neslyšela nálet, ale slyšela dva výbuchy neznámého charakteru, ukrajinská armáda nedovolila civilistům opustit Mariupol a novináři AP s ní natočili rozhovor, ale vystřihli z něj slova, že k žádnému náletu nedošlo, čímž porušili všechny normy novinářské etiky. Marianna je nyní se svým manželem a novorozenou holčičkou u příbuzných v jednom z měst v DLR.

Můžete nám o sobě něco říct? Jste jediná rodička z porodnice v Mariupolu, jejíž záběry pořízené agenturou AP obletěly svět jako ilustrace »ruské agrese«.

Ano, jmenuji se Marianna Vyšemirská, narodila jsem se a žila v Makejevce, a to i během války v Donbasu, která začala v roce 2014. Pak jsem se seznámila s manželem, rozhodli jsme se vzít a já se za ním přestěhovala do Mariupolu – v roce 2020, těsně před karanténou. Žili jsme v klidu, plánovali jsme dítě, otěhotněla jsem. Bylo to dlouho očekávané dítě, ale pak začalo to nejhorší. Do Mariupolu přišla válka.

To, co jsem viděla v Doněcku, bylo děsivé, ale stále se dalo přežít. Takže jsem si nedělala příliš velké starosti, myslela jsem si, že vše rychle skončí a bude to v pořádku. Byla jsem v závěrečné fázi těhotenství. Za dva dny jsem měla rodit a začali jsme hledat porodnici. Proto jsme se rozhodli, že se 6. března sbalíme a pojedeme do porodnice sami, tam, kde nás přijmou.

Jaká byla nálada vašich známých, lidí z Mariupolu?

Někteří odešli v prvních dnech, kdy to ještě bylo možné. Většina si myslela, že se nic moc nestane, že to zvládneme. Když se však rozsah bojů začal zvyšovat, lidé samozřejmě začali panikařit. Nebylo možné odejít…

AFU (Ozbrojené síly Ukrajiny), ukrajinské úřady nepustily lidi z města?

Vůbec nesmí ven z města! Lidé se snažili odejít, naši sousedé. Říkali, že bude humanitární koridor, shromažďovali se u Činoherního divadla, aby odešli, ale bylo jim řečeno, že žádný koridor nebude, a ať jdou všichni domů.

Bylo jim řečeno, že žádný koridor nebude a ať jdou domů?

Bylo možné odejít sám, ale podařilo se to jen velmi zřídka. V prvních dnech odešlo více lidí, ale v posledních dnech to už nebylo reálné, mnoho sousedů se pokoušelo odejít několikrát. Nebyli puštěni ven, na ukrajinských kontrolních stanovištích jim řekli: »Vraťte se zpátky, nepustíme vás.« Přesto se některým podařilo projít v pořádku.

Město se stalo pastí pro lidi?

Ano, lidé nevěděli, co mají dělat, jak se dostat pryč. Bylo to děsivé – ozývala se hlasitá střelba. O to víc to vyvolalo paniku mezi lidmi, kteří to nikdy předtím neslyšeli a nechápali, o co jde.

Jak jste se dostala do porodnice?

Nebylo kam jít. Chtěla jsem rodit na levém břehu a byli jsme domluveni s tamním lékařem, ale když začaly boje na levém břehu a ozývala se střelba, nebylo možné tam nastoupit. Neměli jsme žádnou možnost soukromé dopravy, ani žádné taxi. Rozhodli jsme se pro možnost přesunout se do třetí porodnice. Byla jsem přijata až tam, ve třetí porodnici, protože nikam jinam už stejně nebylo možné jít. První, jak se ukázalo, obsadila ukrajinská armáda a druhá nás nepřijala.

Ženy, které jsem potkala ve třetí porodnici, mi řekly, že původně byly v té první porodnici. Jedná se o perinatologické centrum, nejlépe vybavené z hlediska zdravotnického zařízení, které dokáže udržet novorozence s nízkou hmotností. Přišli k nim a řekli jim, že se musí evakuovat, protože do porodnice vstupuje armáda, která se musí usadit tam, protože tato porodnice má solární panely, které zajišťují nepřetržitý přísun elektřiny. Voda a elektřina byly ve městě odpojeny 2. března, plyn byl ještě několik dní, ale pak zmizel také.

Takže armáda byla důležitější než ženy, které rodily a které tam byly?

Ano, rodičky převezli do jiné porodnice, která jediná zbyla. Má jen malý generátor na ohřev vody pro kojeneckou výživu.

Jak připravovali jídlo ve třetí porodnici?

Manželé rodiček zůstali žít ve sklepě a nosili z domova, co měli. Lidé z okolí přinášeli, co měli a co by se mohlo těhotným ženám hodit. Neustále probíhala taková humanitární pomoc. Na ulici byla zřízena polní kuchyně, kterou vytvořili stejní lidé – manželé, obyvatelé sousedních domů.

Nepomohla ukrajinská armáda s potravinami?

Armáda nijak nepomohla. Jednoho dne přišli a požádali o jídlo, zároveň oznámili, jaké jídlo – všechno to, co bylo pro těhotné ženy. Vojáci nám řekli, že pět dní nic nejedli. Ptali jsme se, co vaše vedení, proč vám neposkytuje jídlo? Odpověděli: nekomunikujeme mezi sebou a není nám pomoci. Tak nám jednoduše vzali jídlo a řekli: »Prosím, uvařte ještě něco.«

Povězte nám o dni výbuchu.

Všude byl klid a ticho, byl 9. březen. Měli jsme krásný 8. březen, dokonce přišli dobrovolníci s květinami, tulipány, a blahopřáli nám, takže jsme 8. březen oslavili a byl klid. Ženy, které se bály, šly dolů do sklepa, ostatní zůstaly na pokojích. Devátého března kolem oběda, nebo možná odpoledne jsme seděly a povídaly si, když jsme uslyšely hromobití. Instinktivně jsem přes sebe přehodila deku a uslyšela druhý výbuch. Zvonilo mi v uších, v dece, jak jsem už popsala, jsem měla malou díru a částečně jsem byla zasažena sklem. Bylo to ale drobné, jen horní část rtu byla více rozříznutá. Ale když mě potom vyšetřili, řekli, že to není třeba ani zašívat a že ta rána není příliš hluboká a sama zmizí. Mně se nic nestalo a dítě bylo v pořádku.

Po druhém výbuchu jsem shodila deku, nastala tlačenice, děvčata se začala tlačit ven a mnoho z nich se v tlačenici zranilo. Někdo do mě strčil a já jsem břichem dopadla na sklo, ale měla jsem jen malý škrábanec. Jen jsem krvácela, ale naštěstí to nebylo nic vážného. Chtěla jsem si vzít své věci s sebou, ale tlačili nás a byly jsme evakuovány do sklepa. Ve sklepě byli manželé rodiček, kteří byli v té době venku. Děvčata si už myslela, že tam nikdo nezůstal, protože vyletěly všechny rámy se skly.

A vaši manželé a partneři?

Když jsme sešly dolů, ukázalo se, že všichni naši muži jsou naživu. Řekli, že se jim podařilo dostat dovnitř areálu. Byli na nádvoří, nedaleko vchodu do porodnice. A pak šli diskutovat o tom, co se vlastně stalo. Nezůstal kámen na kameni, pouze nosné zdi.

Muži říkali, že neslyšeli nálet. Ti, kdo byli venku, to neslyšeli, my, rodičky, jsme to neslyšely. Letadla nad námi přelétala už dříve a my jsme věděly, že je nemožné je neslyšet. Lidé ve sklepě také tvrdili, že k žádnému náletu nedošlo. Říkali, že to byla nějaká střela, ale ne nálet. Dopadla v oblasti mezi porodnicí a dětskou klinikou, protože na tomto místě byly vyvrácené stromy, auta se válela jako vyhořelé plechovky.

Nejvíce utrpěla budova porodnice, kde byla tma jako v pytli. Měli jsme štěstí, že to letělo tam, a ne k nám – naše budova byla bez oken, ale jinak nepoškozená. Každopádně to byl den, kdy došlo jen ke dvěma výbuchům, a jinak nic. Po těchto obou explozích se už neozvaly žádné výbuchy. Seděli jsme ve sklepě ještě pět až deset minut a pak přišli vojáci a řekli, že jsou připraveni evakuovat těžce zraněné, pokud tam nějací jsou, nejprve matky s dětmi, pak těhotné ženy a pak muže.

Jak byla pořízena fotografie agentury AP?

Fotografie AP byly pořízeny 9. března, kdy jsem vyšla jako poslední se škrábnutím. Jak už jsem zmínila, bylo mi řečeno, že není třeba nic šít, že to už nijak nekrvácí. Rozhodla jsem se, že nechám vyjít ty, kteří na tom byli hůř, měli strach a panikařili, a nakonec že půjdu já, protože jsem tam byla asi nejklidnější. A klidně jsem odešla jako poslední, když už většina žen odešla. Tedy rodičky a těhotné ženy. Stála jsem tam a požádala ty muže, policisty nebo vojáky, aby mě doprovodili do prvního patra, protože jsem tam měla své věci a doklady. Bylo mi řečeno, že tam nic nezbylo, ale já jsem řekla, že si musím hned vzít své doklady, že je potřebuji.

Poté jsem čekala asi 15 minut, stála jsem a dívala se po okolí, pak jsem se otočila a uviděla vojáka v helmě. Zahleděla jsem se na něj a viděla jsem, že má něco v rukou. Uvědomila jsem si, že mě natáčí, tak jsem ho požádala, aby to nedělal, protože to nechci. Řekl, že ano, a odešel.

Pak vyšel chlapík, který mi slíbil, že mě odvede do prvního patra pro moje věci. Řekl, že tašky jsou stále neporušené. Byly pod mou postelí a byly v nich dětské věci. Vzala jsem ho s sebou, aby mi pomohl, protože dítě bude potřeba do něčeho zabalit, až se narodí. Když jsme vyšli ven, stál v prvním patře stejný reportér a začal mě znovu natáčet. Nikdo mě nepřevlékl ani nenalíčil, jak později řekli, ale na nosítkách nesli dívku, která zemřela, byla nejtěžší případ a nezachránili ji.

Myslíte si, že to mohla být provokace?

Když jsem byla v 17. mikroobvodu, v nemocnici, kam jsem byla evakuována, tam lidé chodili ven a komunikovali s okolím, protože museli běžet domů, potřebovali jídlo. A říkali, že například Činoherní divadlo bylo vyhozeno do povětří. Nevím, jak to tam dopadlo.

Když jste byla v jiné nemocnici, přišli za vámi tito novináři?

Ano, přijela jsem tam 9. března večer. Nejprve nás odvezli na chirurgii, ale tam nás odmítli, a pak nás odvezli do nemocnice 17. mikroobvodu. Nejprve nás vezli obrněným policejním autobusem a pak nás přeložili do sanitky. Když jsme přijeli, ležela jsem tam přes noc, večer začaly kontrakce a ráno mě odvezli k porodu. Musela jsem podstoupit císařský řez. Bylo štěstí, že lékaři byli dobří, Fedor Alexandrovič, to byl homeopat, a byl také dobrý chirurg. Kdyby mě neoperoval, dítě by se nezachránilo, protože jsem už byla unavená a už jsem to nezvládala.

Přišli za vámi do mikroobvodu 17 opět novináři z AP?

Ano, přišli za mnou, když jsem byla druhý den po porodu, a řekli, že se mnou chtějí udělat krátký rozhovor. Řekla jsem, že jsem mimo politiku a nechci dávat rozhovory, a oni řekli, že jsou také apolitičtí, abych jen řekla, co jsem ten den viděla. Ptali se mě také, jestli byl nálet, a já jsem řekla, že nebyl, že ho neslyšeli ani lidé na ulici. Poté se zeptali, zda se na území nacházejí ukrajinští vojáci. Odpověděla jsem, že v porodnici žádné vojsko není a že je blízko území. Je tu porodnice, dětská klinika a vedle budova onkologie, takže armáda přišla z budovy onkologie.

Vyšel rozhovor, ve kterém říkáte, že k náletu nedošlo?

Když jsem se dostala do příznivějších podmínek a šla na internet, nemohla jsem tento rozhovor najít. V té době jsme již byli evakuováni z Mariupolu. Takže jsem našla spoustu věcí, ale ten rozhovor, kde říkám, že jsem neslyšela nálet, tam nebyl. Chápala jsem to tak, že s ním nebyli spokojeni, a tak ho nechtěli zveřejnit.

Jak tuto válku zastavíme?

Čekali jsme na zprávy, že se politici na něčem dohodnou a že se to teď uklidní, ale pokud bylo tolik jednání neúspěšných, obávám se, že i další města čeká stejný osud jako Mariupol. Totéž čeká i všechny ostatní obyvatele – děti, rodičky, matky a seniory. Ukrajinská armáda se může zastavit, pokud ukrajinské úřady přistoupí na kompromis. Protože je to hrozné.

Jsem ráda, že lidé, kteří žijí v jiných městech, to všechno nevidí a mohou v noci klidně spát. Dobře si pamatuji, jak to všechno v noci slyšíte a přitom se modlíte, abyste zůstali naživu. Před evakuací šel manžel pro dokumenty, potřebovali jsme doklady, se kterými bychom mohli odjet, a nějaké peníze, abychom mohli z něčeho žít. Manžel odešel a byl pryč šest hodin, i když to měl domů 15 minut pěšky. Myslela jsem, že přijdu o mléko, už jsem nechtěla peníze ani cennosti, nechtěla jsem nic, jen se udržet naživu.

Za okny se tolik střílelo. Nejdřív jsem na něj jen čekala, ale pak už jsem se nemohla uklidnit a odříkávala jsem modlitbu Páně. Když přišel, řekl mi, že když procházel městem, viděl rozbité domy a tu a tam ležící přikrytá těla mrtvých. Nejdřív si myslel, že jsou to vojáci, ale pak uviděl dámský střevíc. Na ulicích leželi obyčejní lidé, ne vojáci. Trpělo tam mnoho civilistů. A to musí nějak skončit, protože takhle nezůstane vůbec nikdo. Pokud se lidem podařilo dostat ven, měli velké štěstí.

Nyní jsme v bezpečí, v jednom z měst DLR, u našich příbuzných. Podařilo se nám dostat ven, když do oblasti, kde se nachází nemocnice, vstoupila armáda DLR. Z nemocnice okamžitě evakuovali lidi. A podařilo se nám sem dostat. Děkuji za to Bohu a přeji všem, aby zachránili své životy, své rodiny a své domovy a aby to všechno co nejdříve skončilo.

Kristýna MELNIKOVOVÁ

Roman BLAŠKO