Zdeněk Troška je uznávaný filmový režisér. Toho času, jak sám říká, na penzi. Nesmazatelnou měrou se však zapsal do dějin české kinematografie. Jeho trilogie Slunce, seno,… plná zlidovělých hlášek, novější Kameňáky či Babovřesky jsou plné laskavého humoru, který nestárne. A pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Princezna ze mlýna či Z pekla štěstí patří mezi ty, bez nichž si neumíme představit žádné Vánoce, včetně těch právě uplynulých. Pro naši novou přílohu Hobby se však hoštický rodák rozpovídal i o jiných tématech, jak ostatně i její název napovídá…
Zdeňku, kterou nohou jste vykročil do nového roku a proč?
Tou krajní (smích). Ba ne, pro jistotu oběma.
Na co se těšíte v tomto roce?
Teď na jaro a hlavně léto. Jsem letní typ, zimu přímo nesnáším. Proto si vždycky zalezu do své nory pod pařezem a snažím se ji zaspat.
Jaké je vaše hlavní novoroční předsevzetí?
Už žádné. Aspoň pak nejsem smýkán výčitkami svědomí.
Říká se, že ideální stav pro muže je, když má svoji práci zároveň jako koníček. Máte to také tak?
To si pište. To říkám na besedách s dětmi a studenty, když se mě ptají, co je to štěstí: Když se vaše práce stane vaším koníčkem a koníček prací.
Co vás na vaší práci bavilo nejvíc, a co jste naopak považoval za tzv. nutné zlo?
Zábavou je veškerá kreativní práce kolem – vymýšlení příběhu, psaní scénáře, pak vlastní realizace, od hledání motivů pro natáčení, vlastního filmování, až po práci ve střižně. Naopak nejhorší je shánění peněz, to si mnohdy člověk připadá jako žebrák.
Když odmyslíme vaši režisérskou práci, co dalšího byste označil za svůj koníček?
V době lockdownu, česky zákazu vycházení, jsem se naučil lenošit. To umím opravdu krásně. Čtu, jím, spím a jsem tudíž spokojený důchodce. Skvělý koníček, nemyslíte? Ráno se probudím, už kolem půl čtvrté, udělám nejvíc práce. Těším se na snídani, většinou vejce ve všech podobách, a pak se těším, jak si po obědě krásně zdřímnu. Jak říkám, bezva důchodcovský stav!
Dřív jste prohlašoval, že v důchodu budete konečně číst knihy. Platí to?
Ano, svatá pravda. Čtu, čtu, ale musím rychle, dokud na to ještě vidím a pak – kolem se už potuluje ten mizera Alzheimer, tak mám strach, abych nakonec nečetl stále dokola Honzíkovu cestu (smích)…
Jste schopný manuálně? Umíte si opravit rozbitý spotřebič?
Žertýři! Mnou nenáviděný předmět ve škole (vedle matiky, fyziky, chemie a geometrie) byly dílny! Kladivo, pilka, hoblík v mé ruce se proměňovaly v sebevražedné nástroje. Ale přežil jsem! Kdepak, všechen tento um získal vrchovatě můj bratr Pavel. Ten spraví všechno.
A vy opravdu nic nespravíte?
Umím vyměnit žárovku. To stačí. I když večery při svíci mají taky něco do sebe (úsměv).
A jak jste na tom s takzvaně ženskými domácími pracemi? Umíte vařit, žehlit, prát atd.?
Jako starý mládenec jsem se těmto pracím naučil. Musel. A jsem spokojený. V mém pražském bytě o rozloze 33 m2 se kolikrát musím přemluvit, abych vyluxoval. To nemám rád. Radši vyperu záclony, než běhat s tyčí po bytě a hledat drobky. Asi si koupím toho robota, co ho luxování těší – a bude to.
Prozraďte, jaká jídla si vaříte?
Podle chuti. Mám rád lehčí jídla, zeleninu, těstoviny, rýži, vejce. Hlavně polévky a omáčky. Kupodivu nemusím maso, kromě grilovaného kuřete.
Malujete jako Karel Gott olejem na plátně, nebo jinou technikou?
K tomu jsem se nedostal, protože ještě nejsem zpěvák. I když se mi nejvíc líbí akvarel. Ten jsem zkoušel, vyšlo z toho umění, řekněme všestranné umění, které bylo lze pověsit ze všech stran (smích).
Sbíral jste někdy, ať už cokoli? Třeba známky, céčka nebo mince?
Můj dědeček pracoval ve strakonickém Fezku a nosil mi krásné nálepky, které se lepily na balíky fezů do Turecka a zemí Východu. Byly barevné, roztodivné a měl jsem z nich velkou radost.
Co vás nejvíce bavilo v dětském věku? Čím jste chtěl být jako dítě?
Od páté třídy filmovým režisérem. Všichni se mi smáli, ťukali si na čelo, ale já se nedal. Vypůjčil jsem si všechny knížky z volyňské knihovny a vrhl se do studia. V šesté třídě jsem si navíc uvědomil, že když budu tím režisérem, nějakou matiku, fyziku, chemii a geometrii vůbec potřebovat nebudu, a tak jsem je v klidu vypustil ze zřetele. Maminka chudák nestačila jezdit do sborovny, doma pak křik a váda, knihy mi byly zabaveny a na stůl rázně položena matika… Trpké chvíle ubohého dítěte. Ale nedal jsem se zlomit. Přes kopec je Husinec a mistr Jan trpěl za svou pravdu stejně jako já. Jeho upálili, já jen dostal řezec.
Máte kolem sebe nějakého člověka, jehož životní koníček vám přijde, řekněme, zvláštní? Povídejte…
Všichni politici. Toho věru nepochopuji, jak někoho může zajímat něco tak nevděčného jako je politika. Moje babička říkala, že politika je největší svinstvo, co zná. A měla recht. Protože babičky byly a jsou totiž pořád moudré a pravdomluvné…
Ještě je třeba zmínit další váš koníček – putování po krásných místech svých rodných jižních Čech. Dokáže vás ještě něco v tomto překrásném kraji překvapit?
Jistě, je spousta polozapomenutých koutů, krásných a líbezných, které potěší v každé roční době. A to nejen u nás v jižních Čechách, ale všude po naší vlasti. Nemusím už nikam cestovat – byť mám rád moře – čím dál víc jsem radši doma. Říkám, čím víc člověk poznává svět, tím víc si váží domova.
Jak hodnotíte svoji dřívější spolupráci s NEI Reportem a Richardem Knotem?
Byl to krásný a veselý čas. Spolu s jídlem je sex přece jen velkou životní radostí. Ať si říká, kdo chce, co chce, stejně se všecko v životě točí kolem ledničky a postele.
Nelezla vám krkem ta jeho prostořekost?
Jedna moje teta z matčiny strany byla Kelišová, tak je to jasné, ne? A pak, třicet let vedle Helenky Růžičkové, to byla škola života (úsměv). Člověka těší, jak je naše mateřština úžasně barevná, plastická, hravá a přesná!
Co vše vás čeká v kalendářním roce 2022, který právě začal?
Nevím. Nechám se překvapit. Určitě ale jaro, léto, podzim a zima. Pokud ovšem tam někde nahoře nerozhodnou jinak (smích). Nikam se už neženu, co se má stát, stane se i bez mého přičinění. O to větší pak budu mít radost, nemyslíte? Hlavně si zachovat humor, veselou mysl, nadhled nad vším. Moje babička říkala: »Ať se stará kobyla, ta má větší hlavu.« Moudrá to žena!
A co přejete v tomto roce lidem dobré vůle, potažmo našim čtenářům?
Aby je dobrá vůle neopouštěla. Nikdy. Ať se děje cokoliv, buďte sví a používejte svůj dobrý selský rozum. Nenechte si nikým nic nabulíkovat. A hlídejte si zdraví, to je nejdůležitější.
Roman BLAŠKO, Petr KOJZAR
FOTO – archiv
