Dvaaosmdesátiletého Iva Řezáče, rodáka z vesnice Tištín na Prostějovsku, zanesly toulavé boty života z Hanácka až na sever Čech pod hřebeny Krušných hor. Ale kolébku svého dětství a jinošství nosil hluboko zasutou ve svém srdci i při sportovním zápolení, jež pak udatně tlouklo při soubojích se soupeři na středních a vytrvaleckých běžeckých tratích nejen jeho vlasti, ale i Evropy a dalekého zámoří – USA, Austrálie či Japonska. Ivo lásce královně sportů – atletice – propadl na celý život.
Základní vojenskou službu si odkroutil v Českých Budějovicích a začal tu běhat za atletický oddíl Slavoj. Po vojně si našel práci v Prefě Kopisty na Mostecku, kde se vyráběly tvárnice pro stavebnictví. Svému řemeslu dobře rozuměl, a proto se záhy stal mistrem. Ještě více pak uplatnil svou profesní zdatnost v Chemických závodech československo–sovětského přátelství v Záluží u Mostu jako stavební technik. Dnes se nazývají Chemopetrol. Tady byl v roli šéfa stavebního dozoru zodpovědný za výstavbu bytových domů na sídlišti Janov a též v sousedním Litvínově v lokalitě Pod lesem. Po práci se Ivo vysvlékal z montérek do teplákového úboru a polykal běžecké tréninkové dávky. Tak se v 60. až 80. letech minulého století zařadil do skvělé party běžců lehkoatletického oddílu v Litvínově, jehož stadion těsně sousedí s hokejovou halou, v níž hrával vynikající československý reprezentant v ledním hokeji Ivan Hlinka, který pak jako trenér reprezentantů České republiky je dovedl k titulu olympijských vítězů v Naganu.
»Nesmrtelní metuzalémové« v tretrách
Tenkrát litvínovským běžců kaučoval skvělý trenér Vojtěch Jošek. Měl jsem tu čest i já v mládí s nimi reprezentovat při běžeckých kláních tento skvělý oddíl po celé republice i v zahraničí. Ivova zdatnost rostla vedle vynikajících běžců nejen československého, ale i evropského formátu a reprezentantů naší země Petra Hellmicha a Stanislava Hoffmana, kteří vytvořili četné čs. rekordy na středních i delších tratích a rovněž se kvalifikovali mezi borce v přípravě na letní olympijské hry.
Ivo Řezáč sice do takových výšin nevyběhl jako jeho oddíloví druhové Petr a Standa. Avšak pozoruhodné úspěchy na oválných drahách stadionů, hal a v krosech sklízel díky své nezměrné vůli až později, kdy se neodvratně hlásí stáří. Vášnivá touha běhat kolovala Ivovi v žilách jako ozdravná droga. Od roku 1986 se pustil do závodění v bězích veteránů, kteří se utkávají v několika odstupňovaných věkových kategoriích. Nyní je Ivo zařazen do skupiny 80 až 85letých matadorů. Ač je to neuvěřitelné, ale ještě existuje kategorie veteránů od 90 roků výše, v níž bojují o tituly mistrů Evropy a světa »nesmrtelní metuzalémové« v tretrách!
Běžcem světového formátu
Ivo od roku 1986 vydobyl 30 titulů mistra ČSSR a ČR, vytvořil osm československých a českých rekordů na tratích od 1500 metrů až po hodinovku. Některé své rekordy překonal i vícekrát. Jeho veteránské rekordy na 5 a 10 km jsou platné dosud! Leckdy porazil v závodě i dvacetileté mladíky. Několikrát zdolal i maratonskou trať. Více než desetkrát vyhrál desetikilometrový legendární silniční běh Běchovice – Praha. V roce 1991 na tomto slavném závodě, zapsaném zlatým písmem do historie naší atletiky, dokonce vytvořil traťový rekord veteránů v kategorii 50 až 59 let časem 34 minuty a 26 sekund a získal pohár prezidenta republiky Václava Havla. Když Ivo stál na stupních vítězů a Havlův zástupce mu gratuloval k vítězství, tak mu zároveň vzkázal, že prezidenta může kdykoliv navštívit na Pražském hradě. Ale Havel byl pořád něčím zaneprázdněn, takže se Ivovi naskytla jediná šance k němu přijít až v podhradí do jedné hospody, kde prezident popíjel pivo a rozmlouval se svými přáteli. »Ale já v tu chvíli nenašel odvahu vstoupit do jeho společnosti,« pověděl Ivo.
Galerie medailové sklizně
V roce 1991 vyhrál Ivo také běh kolem Máchova jezera na 15 km v čase 48 minut a 58 sekund. Tím dosáhl nejlepšího světového výkonu na této trati a v tomto roce v kategorii 50 až 59 let. Svou zátopkovskou vitalitou a houževnatostí dříče se vypracoval v běžce – důchodce světového formátu. Je zářivým příkladem veškerému atletickému potěru od kolébky až do mužného věku. Svědčí o tom galerie největších úspěchů Iva Řezáče:
Roky 1987 a 1988: Mistrovství Evropy (ME) v Karlových Varech ulicemi lázeňského města na 10 km a totéž pak v belgických Bruggách na dráze. V obou závodech zvítězil. Rok 1997: ME 5 km na dráze v Itálii – druhé místo. Rok 2002: Mistrovství (MS) světa na 10 km na dráze v Itálii, druhé místo. Dále účast na Světových veteránských sportovních hrách v australském Melbourne na 5 km n dráze – 2. místo. A rovněž i 2. místo na 10 km. Rovněž tak 2. místo na MS v silničním běhu v italském Ricione. Rok 2003: ME v České republice na 10 km na dráze – 2. místo. Na ME ve finských Helsinkách v hale zvítězil v bězích na 1500 m a na 3 km. Rok 2004: První mistrovství světa v hale v Německu – na 3 km obsadil 2. místo. Na ME v dánském Aarhursu na 5 km na dráze vydobyl 3. místo, stejně tak i místo třetí na 10 km. Rok 2005. ME silniční běh na 10 km v Berlíně Potsdamu – 2. místo. Dále ME na dráze v Polsku na 10 km též 2. místo.
Rok 2006: Třetí místo na ME na 10 km na dráze v polské Poznani.
Rok 2022 – Na ME v hale v Portugalsku v bězích na 3 km obsadil dvakrát 2. místo.
Triumf vůle Michala Krupičky
Velkým vzorem pro Iva je inženýr Michal Krupička. Býval předsedou lehkoatletického litvínovského oddílu, který reprezentoval většinou v bězích na 5 km. Rád s ním trénoval, než se přihodila tragédie. Michal pracoval v zálužské chemičce u Mostu a spadl do rozžhavené síry, jež mu těžce popálila obě nohy. Ta pravá mu žárem téměř shořela. Zakusil strašlivé utrpení. Léčil se v mostecké nemocnici. Lékaři mu oznámili krutý verdikt, že nejhůře sežehlou končetinu musí amputovat. Doktorům se zoufale vzepřel. Uvědomil si, že bez uříznuté končetiny by už nemohl běhat, závodit. I pro Michala byla atletika celoživotní láskou, stejně jako pro Iva. Tolik ji miloval jako krásnou ženu. Chirurgům se skalpelem se postavil a řekl, že raději zemře, než by byl jednonohým pajdou. Na těžce ohořelé noze mu prosvítaly jen kosti. Lékařům se přece jen na konec podařil zázrak. Kost obalili Michalovi tkání z jeho hýždě a kůží. Ten se nevzdal a srdnatě rval s trýznivou ranou osudu. Několik let se léčil. Zvítězil. Mohl si nakonec i zaběhat.
Český Ježíš Kristus okouzlil Japonce
Ivo rád vzpomíná na boj o titul mistra světa v roce 1993 v japonském Mijazaki, kde skončil v běhu na dráze na 5 km na pátém místě. O titul se tu na stadionu utkalo v šesti rozbězích 180 běžců. Několik rozběhů pak určilo pořadí nejlepších časů. »Tenkrát tady se mnou utíkal můj krajan Jindřich Bartůněk. Měl dlouhé vlasy a vousy a vzhled podoby biblického Ježíše Krista. Diváci, rozhodčí a novináři byli z Bartůňkova zjevu v zemi vycházejícího slunce u vytržení. Jindřich vyhrál jeden z rozběhů, v němž soupeřil s téměř třiceti Japonci, kteří mu byli výškou stěží po ramena. A reportér v televizi komentoval, že ten Čech rozběh musel vyhrát, protože to nebyl nikdo jiný než svatý Ježíš Kristus,« líčil Ivo. »A po celou dobu konání mistrovství světa před stadionem u stánku s občerstvením zářila obrazovka, na níž se promítal ze záznamu závod japonských atletů s českým Ježíšem Kristem. A všichni kolemjdoucí Japonci, kteří se na obrazovku dívali, byli uneseni.«
Dramatická příhoda v Bombaji
Při putování širým světem Ivo zakusil i dramatické okamžiky, když letěl v roce 1988 závodit až do země protinožců – Austrálie. Po mezipřistání v Bombaji málem zmeškal letecký spoj do Melbourne. Zachránilo ho pět českých kamarádů, co sem s ním letěli na lehkoatletické mistrovství světa veteránů. Copak se přihodilo? Ivo odpoví: »Při čekání na další let jsem si na letišti zašel do jedné z kabin oholit a osprchovat. Najednou z ničeho nic mě dva zdejší lazebníci po koupeli začali ovívat ručníkem. A já jim v duchu chvalořečil, jací že to jsou pozorní, slušní a milí Indové. Zbývalo mi asi čtvrt hodiny do odletu do Melbourne a já velice spěchal z lazební místnosti k letadlu. Ale ti dva vousatí Indové mi zastoupili cestu ke dveřím a nechtěli mě pustit, dokud jim nezaplatím v dolarech to ovívání, které jsem od nich vůbec nežádal. Tak jsem dal těm filutům desetidolarovou bankovku. Jim to bylo ale málo. Do odletu zbývalo asi pět minut. Tak jsem z druhé kapsy vytáhl československou desetikorunu. Vzali si ji, odstoupili od dveří a pustili mě ven. Ale to již letadlo rolovalo na startovací ranvej. Moji kamarádi spustili povyk a letoun se pro mě vrátil. Tomu pilotovi jsem dodnes za to vděčný.«
Těch pět českých kluků, co letěli závodit s Ivem do Melbourne, tady bydlelo u českého krajana. Hostilo je. Iva dokonce zaměstnal a za práci mu poctivě zaplatil. Jiný zde usazený Čech pro něho přiletěl z jiné části Austrálie letadlem a z oblačných výšin mu ukazoval krásy pátého světadílu naší modré planety. Lákal mě, abych už se nevracel domů, že mě naučí létat a zaměstná. »Ale emigrovat, zůstat bez vlasti, mých blízkých a nejdražších, to jsem nemohl udělat. V Austrálii jsem pobyl měsíc,« souká ze sebe atletický veterán své paměti. Ivo ji navštívil celkem třikrát. A v roce 2002 zde na dráze na 5 km na mistrovství světa skončil na druhém místě.
O pouhé dvě setiny mistrem Evropy
Za nejnapínavější souboj považuje Ivo halový běh na 3 km v Helsinkách v roce v březnu roku 2007. Doslova tu urval titul mistra Evropy ve strhujícím finiši s ruským běžcem Sachlovem. Porazil ho o pouhé dvě setiny sekundy časem 10:55, 46 minuty, kdy musela rozhodnout až cílová kamera. Třetí skončil Fin Sandkul. Mimořádnou výkonnost pak Ivo předvedl poté v Helsinkách druhým místem na 1500 metrů časem 10:55, 46 minut. Tenkrát vyhrál Rus Savenkov, třetí v pořadí byl britský borec Garber. Nejhroznějším závodem v Ivově sportovním životě se stal v červenci 2006 závod na ME na 1O km v polské Poznani. Konal se za teploty 40 stupňů Celsia ve stínu a z oblohy na dráhu přitom pálilo slunce běžcům do kroku až 50 stupni! Žár až zalknutí. Fiktivním osvěžením pro Iva bylo druhé místo v tomto pekelném kadlubu stadionu.
Své velké lásce – královně sportů atletice – Ivo obětoval mnoho. Aby mohl závodit na kontinentech evropském, americkém, asijském i australském, vynaložil na cesty spoustu svých peněz. Musel prodat auto, garáž… Nějaké finance na cestu mu darovali sponzoři. Odhodlal se i k činnosti trenéra. Pod jeho vedením vyrostl i ve výborného běžce litvínovský Tomáš Hellmich. Skvěle se rval s atletickými rivaly a vybojoval si několik titulů mistra republiky v žákovských a dorosteneckých kategoriích v běhu na tři kilometry na dráze, medailová umístění na 1500 metrů a v přespolních bězích. Tomáš zdědil geny po svém tátovi Petrovi, který býval vynikajícím čs. reprezentantem v běhu na středních i delších tratích- Jeho strýčkem je Manfred Hellmich, otcův bratr, jenž rovněž běhával na těchto tratích v tílku se znakem Dukly Praha, ale i se státním znakem.
Cena od Čáslavské a Zátopkové
Ivo si váží toho, že mohl být kamarádem olympijské vítězky Věry Čáslavské. »Bydlela v Praze Na Bořislavce, kde bydlel i můj brácha, za kterým jsem jezdíval. Tak jsem tady Věru často potkával a rozmlouval s ní,« říká. »Asi před deseti roky ještě s olympijskou vítězkou Danou Zátopkovou obě předávaly ceny vítězům přespolního běhu kolem kopce Doubravka poblíž lázní Teplice. A já jednu z cen pro veterány, kdy jsem vyhrál, přebíral s velkým potěšením z jejich rukou.« Ivo obdivuje Víťu Janče z Liberecka, který pravidelně startuje na silničních bězích Běchovice – Praha. »Je o pět let starší než já, blíží se k devadesátce svého života – nezmara. A kdyby šel soupeřit na mistrovství světa běžců veteránů, tak by musel kdykoliv ve své kategorii vyhrát,« vysoce si Ivo cení nezmara Víti.
Vzhledem ke svému stáří 82 let Ivo nepřeceňuje své fyzické možnosti. Pravidelně chodí na lékařské prohlídky a uvažuje: »Budu běhat tak dlouho, dokud mi bude zdraví sloužit. Trénuji hlavně v lese na měkkém terénu. Do 75 roků jsem v tréninku naběhal 150 kilometrů měsíčně, nyní jen kolem 40 kilometrů. Většími dávkami to nelze přehánět.« Letos v březnu Ivo Řezáč běžel na halovém mistrovství světa v polské Toruni tři kilometry a 1500 metrů.
Jan JELÍNEK
