Minulý týden skončilo jedno zásadní období Pirátské strany. Celý její příběh je ale velmi zásadní pro každého, kdo chce do politické strany vstupovat nebo nějakou politickou stranu zakládat. Čeští Piráti totiž vycházeli z celé řady principů a idejí, které ve své době byly podle mého velmi nosné. Tím prvním byla digitalizace.
Opravdu se zdálo, že když se věci řeší on-line, tak je vše rychlejší a srozumitelnější. I když na mnohé lidi působili zakladatelé strany jako parta ajťáků, kterými často i byli, tak dokázali odhadnout, jakým směrem se mladá generace voličů posouvá, a téma digitalizace tak padlo na úrodnou půdu. Internet se na nějaký čas opravdu stal jejich mořem. Dalším tématem Pirátů byla transparentnost, boj proti kumulaci funkcí a samozřejmě také legalizace marihuany. To vše působilo v roce 2009 jako tak dlouho očekávaný svěží vítr na české politické scéně.
No a v době Nečasovy vlády pak nebylo pro Piráty těžké působit jako strana ostře opoziční, rebelská a sociálně citlivá. Pomyslnou korunu všemu nasadil Ivan Bartoš, který se postavil do čela strany. Třicetiletý mladý muž, který měl na jedné straně formální vzdělání a řadu předpokladů pro politickou práci a na straně druhé alternativní image a kulturní kapitál rebela, harmonikáře a fanouška elektronické hudby. Tím dokonale skloubil to, co v té době Pirátská strana představovala. Celá image strany jako kdyby křičela, chceme to dělat jinak, neotřele, mladě a dobře.
A tak začala růst. Vstupovali noví členové, vznikaly republikové buňky a rostly preference. Nejdříve postupně, ale pak, když se ukázalo, že strana opravdu funguje, tak i růst začal být strmější. V roce 2017 přišel triumf. Přes deset procent ve volbách, dvacet dva poslanců a také obrovský finanční příspěvek od státu. Bohužel v ten stejný moment se na povrch začíná dostávat ten největší problém českých Pirátů. To strašidelné slovíčko, kterého se každý politik bojí jako čert kříže – IDEOLOGIE.
Pirátům se totiž, jako jedné z mála stran v ČR, podařilo žádnou nemít. Proto do ní mohli vstupovat lidé, kteří si byli politicky a ideologicky velmi vzdálení. Na jedné straně libertariáni, toužící po minimalistickém státu a co nejsvobodnějším trhu, a na druhé straně anarchisté, toužící po decentralizaci a komunalismu. A pak to všechno, co se mezi to vejde. V jedné straně se tak potkaly vlajky antify a bitcoin. Do toho bylo třeba se postavit do opozice proti vládě Andreje Babiše, což ale šlo jen po boku pravicových konzervativců z ODS, KDU-ČSL a TOP09.
Piráti tak šli do své první velké politické bitvy po boku těch, proti kterým slibovali bojovat při svém vzniku. S penězi a mocí také začali přicházet vnitřní boje. Rebelství nahradil kompromis, otevřenost a neomezenou svobodu omluvy za staré výroky, otáčení kormidla podle veřejného mínění a snaha stát se stranou úplně všech. Poslední tečkou pak bylo účelové spojenectví se STAN. Rebelové z Pirátů se stali partnery té nejnudnější strany na českém politickém nebi. Skok do bahna pragmatismu byl dokončen, výsledek ve volbách byl zdrcující a Piráti se stali slepým střevem nově vzniklé asociální pravicové vlády.
Epilogem se stalo Celostátní fórum, na kterém stárnoucí rebel bez příčiny Ivan Bartoš bez problému obhájil svou pozici lídra. I teď dokonale reprezentuje Pirátskou stranu. Je bez elánu, už zahodil všechny svoje rebelské a revoluční názory a je to jenom další nudný čtyřicátník. Jenom mu na hlavě pořád zbývá pár dreadů jako vzpomínka, že kdysi byl v nějakém smyslu proti systému. Ponaučení pro všechny tedy je, že revoluci bez ideologie dělat nejde a pokus o apolitickou politiku vždy končí jenom podivnou křečí.
Arťom KORJAGIN
