Málokdo věří tomu, že pracovní materiál k důchodové reformě unikl z ministerstva práce a sociálních věcí náhodou. Vláda si testuje reakce veřejnosti v roce, kdy po volbě prezidenta už další cesta k volebním schránkám občany nečeká. Jak příhodné.
Největší diskuse vyvolal návrh na prodloužení odchodu do důchodu na 68 let. Ministr Marian Jurečka posléze přispěchal s uklidněním, že se to nebude týkat současných padesátníků a starších. Předpokládá, že mladším ročníkům připadá penze ještě hodně vzdálená a nemuselo by je to ve volebním rozhodování v roce 2024 ovlivnit. Jenže mohou být opravdu v klidu? Současné vládní kroky ukazují, že moc ne. Nemohou se totiž spolehnout na předvídatelnost penzijního zajištění ani po reformě. Rychlá změna valorizačního schématu pro zvýšení důchodů v polovině roku vzbuzuje značnou nejistotu. Znamená to, že každá vláda, která se ocitne v potížích se státním rozpočtem, sáhne na peníze pro nejzranitelnější skupinu?
Lednová inflace zase vzrostla, a to na 17,5 %. Kabinet ji nedokáže zkrotit, a tak raději zvolil tento návrh. Navíc se snaží postavit proti sobě starší a mladší generace, což je osvědčený způsob, jak odpoutat pozornost od politiků. Kdyby valorizace zůstala podle zákonného výpočtu, doplácela by na ni ještě vnoučata současných seniorů. Úchvatné! Někoho zřejmě napadne, že na důchody si přece nemusí vláda půjčovat, desítky miliard korun odplývají jinam, kde by se dalo ušetřit. Třeba na zbrojení, což vyslovit je téměř zakázané téma.
Stejně se argumentuje při zdůvodňování zvýšení věku pro odchod do důchodu jako nezbytnosti pro udržení systému. Snad kromě profesí ve stavebnictví a hutnictví, které by takto starý člověk fyzicky nezvládl. I když zdravotnictví se vyvíjí a dokáže léčit nemoci, na které se dříve neodvratně umíralo i v mladším věku, není všemocné. Lidé, kteří pracovali celý život, už po šedesátce začínají laborovat se zdravím, chorob přibývá, zatímco sil ubývá. Nejde přece o to, dokodrcat se nějak do důchodu ve stavu úplného vyčerpání. Zdá se, že vláda jen pozoruje statistiky věku »dožití«, ale už nezkoumá, v jakém zdravotním stavu si lidé penze »užívají«. Mezigenerační solidarita se narušuje také tím, že dříve tradiční »hlídání« vnoučat většině babiček znemožňuje to, že stále musí chodit do práce. Jen ty, jejichž děti založily rodiny až v pokročilejším věku, mohou takto vypomáhat. I z toho může vyplývat neúnosný stav, kdy si část mladých myslí, že starší příbuzní jsou neužiteční darmožrouti, kteří jen ukusují z oslabeného státního rozpočtu.
To, co by společnost měla odmítnout, ale vládě zřejmě vyhovuje. Však to každý zná: Rozděl a panuj. Ovšem nebyli by to Češi, kdyby na zmíněný návrh nereagovali po svém. Stojí pán na zastávce autobusu a zděšeně pozoruje starého vrásčitého řidiče. Odmítne nastoupit, radši si počká na příští spoj. Řidič zakroutí hlavou: »To si moc nepomůžete. Za mnou jede můj otec.«
Nemohl by někdo pravicové vládě vysvětlit, že v zemi nežijí nějaké parametry státních financí, ale živí lidé?
Miroslava MOUČKOVÁ
