Na třiadvacátého února připadlo 120. výročí narození význačného protifašistického odbojáře, komunistického novináře, spisovatele a literárního kritika Julia Fučíka (1903-1943), který – navzdory všem hanobitelům – zůstává národním hrdinou. Lidé levice, antifašisté a vlastenci se aktivně přihlásili k jeho odkazu. Ve dnech 21. až 23. února proběhlo několik veřejných akcí – kladení květin v jeho rodné Praze, v Plzni a Chotiměři, panelové diskuse i čtení ukázek z jeho tvorby na sympatickém podvečeru nazvaném Na víno s Fučíkem.
Letošní 120. Fučíkovy narozeniny poctil svou návštěvou přední britský historik, člen Královské společnosti umění a specialista na dějiny 17. století, ale i druhé světové války a hnutí odporu dr. John Callow z univerzity v Suffolku. Členové spolku, jenž pečuje o pravdivý Fučíkův odkaz, jej doprovodili do obce Chotiměř na Klatovsku, kde Fučík v roce 1940 v domku svých rodičů napsal esej Božena Němcová bojující – coby zjevný protest proti německé okupaci. Květiny spočinuly na hrobě Fučíkových rodičů na plzeňském hřbitově. Hlavní aktivity fučíkovského jubilea se však odehrály v následujících dvou dnech.
Nehodil se kapitalismu tenkrát ani dnes
Úctu Fučíkovi vyjádřily desítky Pražanů, kteří přišli k jeho soše, stojící již 10 let poblíž Čestného pohřebiště na Olšanských hřbitovech. Sama socha má svou historii, neboť byla po převratu odstraněna od vchodu do areálu současného Výstaviště. Již 10 let sdílí bronzový Fučík toto místo spolu s novinářkou a antifašistkou Jožkou Jabůrkovou, jen opodál se tyčí socha Fučíkova spolupracovníka poslance Jana Švermy.
»Dílo se s přispěním výrazné domácí a mezinárodní solidarity podařilo přemístit na toto místo. Přesně před 10 lety při znovuvztyčení hovořil spisovatel a scenárista Zdeněk Mahler, význačná osobnost na českém kulturní poli,« zahájil pietní shromáždění Jan Jelínek, předseda Společnosti Julia Fučíka (SJF), která letos vstoupila do 33. roku své činnosti. Před 10 lety zde Mahler řekl, že Fučík zakusil dvě popravy: jednu fyzickou 8. září 1943 v Plötzensee, druhou ve vlastní rodné zemi, kde ho pohaněli lidé vlastního národa. Jelínek ocenil, že u nás navzdory všem zlovolným urážkám žijí lidé, kteří za Fučíka bojovali, a dále budou bojovat.
»Julius Fučík byl nebezpečný kapitalistům a papalášům první republiky pro svou schopnost věrně zachytit obraz bídy, kterou právě oni přichystali pro prosté občany, pro pracující lid,« připomněla předsedkyně KSČM a europoslankyně Kateřina Konečná. Ve svých reportážích popsal nekalé praktiky dnes idealizované první republiky. Fučík byl však ještě nebezpečnější nacismu – neváhal se mu odhodlaně postavit v protinacistickém odboji a jeho odvaha ho stála jeho mladý život. »Fučík ale zůstal nebezpečným i po své smrti. Nebezpečným pro restaurovaný kapitalismus po roce 1989. Nový režim se s ním vypořádal po svém hned zkraje 90. let. Zmizely pamětní desky, sochy, Fučíkova busta z Pantheonu Národního muzea, jeho dílo bylo vymazáno z učebnic.« Aby nový režim svoje kroky obhájil, vymyslel si legendu o údajné Fučíkově spolupráci s gestapem – pokračovala europoslankyně. To byly a jsou hanebné lži, které měly a mají odvést pozornost od reality, jež je tak prostá: i dnešní mocní se Fučíka bojí. »Bojí se jeho svědectví, které do detailu popisuje bahno kapitalismu. Kolik ‚Reportáží z buržoazní republiky‘ by se dalo napsat dnes? Stovky a tisíce lidských příběhů… Příběhy těch, na které je z poslaneckých lavic vidět jen před volbami.«
Fučík, to je především obžaloba tohoto režimu, je to nekompromisní antifašistický postoj, je to lidskost, rovnost a sounáležitost ve své nejprostší, a proto nejsilnější podobě, pokračovala Konečná, která ocitovala jeho slova: »My komunisté milujeme mír. A proto bojujeme. Bojujeme proti všem příčinám válek, bojujeme za takové uspořádání světa, v jakém by se již nikdy nemohl vyskytnout zločinec, který by pro prospěch několika jednotlivců poslal stamiliony lidí na smrt… Není a nemůže být míru tam, kde se člověk s člověkem musí rvát o každý kousek chleba.«
Směrník
Pohled zpoza hranic nabídl historik Callow, pro nějž zúčastnit se fučíkovských akcí bylo velkou poctou.»Fučík jeorganickou součástí českého národa a celého pokrokového lidstva. Je trvalým pomníkem, jenž bude ohněm v našich srdcích, ohněm, který stojí v cestě rakovině fašismu. Plamenem na podporu lidskosti a důstojnosti každé lidské bytosti,« sáhl Callow k literárním obratům. Zahraniční host udivil při všech svých vystoupeních vysokou znalostí Fučíkovy tvorby, jakou nemá ani mnohý Čech. Citoval z Boženy Němcové bojující či z Pokolení před Petrem. »Vezměme si posilu z Fučíkova posledního díla, kde hovoří o odvaze jako semínku, jež může vzklíčit v každém z pokrokových lidí. To je směrník, který nám zanechal.«
Následovala akce, při níž si přišli na své zájemci o historii. Institut české levice (IČL) ve spolupráci se SJF a Českým mírovým hnutím připravil ve svých prostorách panelovou diskusi Julius Fučík – poselství ryzího humanisty a antifašisty. Mlčenlivým účastníkembyla Fučíkova busta, která stávala na rodném domě na Smíchově a byla po Listopadu odstraněna. V současnosti je součástí této zasedací místnosti.
Zde dr. Callow seznámil posluchače s tím, jak se s dílem Fučíka setkal britský čtenář. V porovnání s jinými zeměmi byla Reportáž, psaná na oprátce, světově proslulé dílo, přeložena do angličtiny poměrně pozdě. Bylo k dispozici americké vydání z roku 1948, ale teprve v roce 1951 se ujal jejího pečlivého překladu přední britský básník. Reportáž šířilo levicové křídlo labouristů a komunisté – byli to lidé, kteří zažili plameny a teror druhé světové války. »České hnutí odporu bylo uznáváno a vysoce oceňováno, a tehdy byly myšlenky spojené s bojem za svobodu a lidskou důstojnost brány podstatně příměji, než je tomu dnes,« vysvětlil.V roce 1951 napsal Harry Pollitt (1890-1960; předseda Komunistické strany Velké Británie) špičkovou recenzi Reportáže. Ta však do širokého povědomí neprostoupila, na rozdíl od znevážení, jehož se Reportáži dostalo v Kunderově Žertu. A poté, co v ČR nastala éra hanění výsledků socialismu, podobný proces následoval i v britském levicovém hnutí.
Emil Kulfánek, vedoucí Památníku Pečkárna, hovořil jako badatel o Fučíkově věznění v pankrácké věznici a výsleších v řídící úřadovně gestapa, jež za protektorátu sídlila v Petschkově paláci. Památník, který Kulfánek vede 16 let, ročně navštíví na 3,5 tisíce návštěvníků.
»Známe mnoho dokumentů o věznění a mučení, ale není žádné literární dílo takových parametrů, jako je Fučíkova Reportáž, psaná na oprátce,« řekl. Motáky začal Fučík psát na jaře 1943. Ve vyšetřovací vazbě gestapa strávil rok a 1,5 měsíce, většinu v pankrácké věznici. Reportáž se stala po válce zdrojem informací o tom, jak Němci trýznili české vlastence. Sám Fučík byl neuvěřitelně ztýrán hned v den svého zatčení a je zázrakem, že dvoudenní mučení přežil, poznamenal Kulfánek. Díky Fučíkovu svědectví víme, že prostor v přízemí Pečkárny nazývali vyšetřovaní biografem, neboť zde museli nehnutě sedět a hledět před sebe na bílou stěnu, na níž se odvíjel »film jejich života«.
Smutek nepatří k jeho jménu
Jménem spisovatelů, mezi něž Fučík patřil, promluvil básník »nezvalovské imaginace« Karel Sýs. Zdůraznil, že Fučík nechtěl, aby byl s jeho jménem spojován smutek, o což jasně žádá v Reportáži. Byl to člověk veselý, plný života a radosti. Ne náhodou, poznamenal Sýs, jsou nejpřekládanějšími českými knihami jeho Reportáž a Dobrý voják Švejk. Fučík odkázal dalším generacím, abychom nesmutnili a Lidé, bděte!.
V intencích Fučíkova odkazu navázal lídr Českého mírového hnutí, člen vedení Světové rady míru Milan Krajča. Rada míru vznikla na přelomu 40. a 50. let a k předním aktivistkám patřila i Fučíkova manželka. Na mezinárodním sjezdu obránců míru ve Varšavě znělo Fučíkovo jméno velmi silně. Obdržel totiž jako první Mezinárodní cenu míru. Až po něm ji obdrželi muži světové extratřídy Pablo Picasso, Paul Robeson, Vítězslav Nezval, Charles Chaplin, Ilja Erenburg, Nikos Kazantzakis či Dmitrij Šostakovič. »Fučík otevíral tuto sérii mimořádně světových jmen, přičemž laudatio o něm přednesl chilský básník Pablo Neruda, jenž řekl, že Fučík není jen pěvcem svobody, ale i bojovníkem za svobodu.« Krajča upozornil, že ačkoli se u nás přejmenovalo mnoho veřejných prostranství, dříve nesoucích Fučíkovo jméno, přesto některá zůstala.
Úctě se Fučík těší i na Kubě, jak potvrdila prostřednictvím videozdravice představitelka kubánské novinářské obce. Osmé září, kdy byl v roce 1943 zavražděn, je na Kubě připomínáno jako Mezinárodní den žurnalistiky.
Ředitel IČL Josef Skála zdůraznil, že Fučík byl »mužem víry uhlířské«, a ačkoli neměl dokončenou vysokou školu, byl mimořádně vzdělaný. »Současná mainstreamová žurnalistika mu nesahá ani po tkaničky. A přestože či protože měl víru uhlířskou, dokázal oslovit širší publikum, než jen členy a sympatizanty KSČ.« Je známo jeho upřímné přátelství s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem, Vladislavem Vančurou. Literární kritik F. X. Šalda rozpoznal vbrzku jeho talent, takže mu, ve věku 25 let, předal svou Tvorbu. Fučík byl svorníkem mezi politickou a uměleckou avantgardou. Jak narůstalo nebezpečí války, Fučík, Vančura a další znásobili své síly a uměli se »rozkročit«, dokázali burcovat a pořádat pomoc pro antifašisty ad.
Na otázku, zda se i v Británii prezentuje falešné rovnítko mezi fašismem a komunismem, Callow přitakal. Generace jeho prarodičů neměla nejmenší pochybnost, že SSSR nesl největší břemeno v boji proti hitlerovskému Německu. Současnost taková není. Převládá prý zkratka, že Británie byla v boji proti Německu sama, než přišli Američané. To nás vrací k boji za historickou pravdu, zdůraznil Callow. Například koncentrační tábory v Německu jsou vyjádřením samé podstaty fašismu a nacismu, zato stalinistické tábory jsou porušením zásad socialismu, řekl. »Ideový boj, ať už v akademickém nebo politickém prostředí, musí být v popředí našeho úsilí,« zdůraznil.
Živé poselství
I České Budějovice si pod heslem Lidé, bděte! připomněly Fučíkův odkaz, silně aktualizovaný, kdy je potřeba zvýšit protiválečné úsilí proti postupům současné vládní koalice, která nedbá národních zájmů a blaha občanů. Živé poselství Julia Fučíka v zaplněném Malém sále KD Metropol předznamenala živá hudba Antonína Dvořáka v provedení violoncellového dua. Za řízení politologa docenta Lubomíra Pány hlavní referáty přednesli Skála, Callow a sociolog Petr Hampl. V obšírné a myšlenkami nabité diskusi vystoupilo více než 15 aktivních občanů, kteří se dívají na problémy pod různými úhly, přičemž všechny jsou vlastenecké, protiválečné. Bouři potlesku sklidil 96letý pamětník protifašistického odboje, člen ČSBS a komunista Stanislav Vodsloň.
Fučíkovské dny se mohly uskutečnit díky nasazení a ochotě řady lidí, především z výboru SJF, IČL a KSČM. Britský fučíkolog by nemohl přednášet českému publiku a nerozuměl by výkladům ostatních, kdyby obětavě nepřekládali Milan Krajča, Josef Skála a Vojtěch Michal. Mnoho dobrých lidí přiložilo ruku k dílu, například člen SJF Anatolij Šitov zajistil, že hřbitovní správa stihla do výročí nově instalovat na podstavci pražské Fučíkovy sochy písmena jeho jména, jež strhl vandal či zub času. Callow a jeho partnerka Rebecca vnímali jako privilegium návštěvu Památníku Pečkárna, kterým je provedl Emil Kulfánek, jenž britským hostům detailně povyprávěl o hrdinech českého protinacistického hnutí i o hrůzách německých represí.
»V těchto časech neoliberalismu, kdy se všechno zdá temné a beznadějné, bychom si měli připomenout Fučíkův příklad, že boj o důstojnost není záležitostí minulosti,« nalil optimismu do žil přítelpokrokových tradic České republiky John Callow.
Monika HOŘENÍ
