Ing. Taraba Milan (79), náš stálý spolupracovník, je předsedou Sdružení nájemníků ČR (SON). Má bohaté zkušenosti v oblasti bytové politiky, družstevnictví, stavebnictví, inženýrské činnosti a finančním a právním poradenství. Byl odborným poradcem pro bytovou politiku předsedy vlády i ministra pro místní rozvoj.
»Naše organizace Sdružení nájemníků ČR je jediná ze zemí bývalé RVHP, která má zastoupení ve vedení světové organizace Mezinárodní unie nájemníků/International Union of Tenants. Řádnými členy jsme od roku 1995 a jsme jedinou organizací ze zemí bývalé RVHP, která má zastoupení v 11členném vedení této organizace nepřetržitě od roku 2000. Jsme také jedinou organizací v České republice zastupující a hájící práva nájemců a uživatelů bytů a domů,« pochlubil se Taraba na semináři KV KSČM Praha nazvaném Bydlení – lidské právo, nebo byznys?. (23. 3. 2023)
Vlastnické bydlení – nedosažitelný sen
Dnes dosáhnout na vlastní bydlení je pro drtivou většinu mladých rodin nebo jednotlivců nedosažitelné. Hypotéky jsou kvůli vysokým úrokovým sazbám často pasé a developerské byty jsou velmi drahé, ponejvíce předražené, když si uvědomíme, že si nechtějí snížit zisk i v době bytové krize a stále drží developeři zisk na metru čtverečním bytové plochy kolem 25 tisíc Kč. Navíc chtějí od klientů zaplatit byt pokud možno hned. Pravda, už nyní se uchýlili developeři ke stavbě nájemních bytů, protože zájem o byty sice je, ale podle výše popsaných skutečností je často jen přáním.
Vedení státu takřka hned po změně režimu rezignovalo na podporu bytové výstavby, natož družstevního bydlení a rozbilo výborně propracovanou výstavbu družstevních bytů z před roku 1989 hlavně svou nečinností. Jedno, zda za vlád pravicové ODS, nebo ČSSD či různých koalic.
»Budu mluvit o zkušenostech ze zahraničí ve vazbě na Prahu. Švýcarsko je bohatá země a kolega ve vedení organizace říká přesně to samo, co tvrdím já. Vlastnické bydlení patří na venkov, tam je naprosto opodstatněné. Z mnoha důvodů, které věděli už naši předkové. Budete asi velmi překvapeni, ale vlastnické bydlení si může v bohatém Švýcarsku ve městech dovolit jen devět procent obyvatel. V bohatém Švýcarsku. Tak je to i v Německu, Rakousku, Belgii, zemích Skandinávie apod. Říkám to proto, že tzv. vlastnické bydlení v městech, v činžácích opravdu není žádná výhoda. Lidé sice vlastní byt, pečují o něj, ale náklady jen rostou a nemohou je ovlivnit,« říká Taraba.
Bez podpory státu to nejde
Nájemní bydlení, kdy lidé bydleli v nájemním nebo družstevním bytě, byla tzv. středoevropská bytová politika, která vznikala už v době vzniku naší země. Světová organizace IUT byla založena ve Švýcarsku v roce 1926 a měla původně osm členů a prosazovala systém družstevního bydlení. V roce 1964 spustila čs. vláda program družstevního bydlení, obnovila jeho podporu. Do roku 1992, kdy podpora skončila, se postavilo v republice 826 tisíc družstevních bytů. Taraba: »Nájemníci, kteří v těch bytech bydlí dodnes, tak žijí za malé náklady, protože o nich rozhodují sami v neziskové podobě, i když si je někteří převedli do osobního vlastnictví. Vzniká však jeden problém, když zemřou původní družstevníci, tak pozůstalí dědicové někdy složitě řeší prodej družstevního podílu.
Mám poznámku k privatizaci. Nesouhlasím s tím, že obce neměly peníze na údržbu, že musely privatizovat. Mohu vám jmenovat desítky měst a obcí, které neprodaly jediný byt a dneska nemají žádné starosti. Mají slušné peníze z hlediska příjmů, mohou dělat sociální politiku atd., např. Plzeň, Bohumín. Ale Praha se rozhodla prodat byty za pakatel, např. na Praze 4 za 60 tisíc a takhle to šlo dál a dál. Dneska si městské části stěžují a chtějí stavět družstevní byty.
Jenže kdysi vybudovaná struktura je tatam. Bytové družstvo, které má 100 lidí, nemá k výstavbě personální složení, odborníky. Dříve existovalo 136 stavebních družstev, která měla kompletní zázemí, např. v Liberci máme podle tohoto příkladu 16 tisíc družstevních bytů ve stotisícovém městě. V Praze jsou to pouhá dvě družstva. V Liberci se nyní postavilo několik nových domů. Investor postaví byty v porovnání s developery, kteří staví kvůli zisku, za 65 tisíc za m2. Další věcí je, že bohatí koupí několik bytů, ty pronajímají a neustále zvyšují nájem. Takže bytová politika státu je zcela zoufalá a nikdo za tu dobu s tím nic neudělal, přestože jim to dáváme stále na talíři, jak to udělat.«
Žalostný přírůstek bytů v Praze
Piráti, kteří dnes vedou ministerstvo pro místní rozvoj, řeší bytovou výstavbu tím, že v městech zřizují tzv. střediska pro bydlení, kde budou dotována a pomáhat stavebníkovi. Nedávná dotace 800 mil. na bytovou politiku, jak se s tím chlubil ministr Ivan Bartoš, je jen kapka v moři. Jaký paradox, už v roce 1921 měl stát program, který podporoval dělnické bydlení. Taraba: »Ještě k financování družstevního bydlení a k cenám. Protože sám jsem byl předsedou družstva a za mě se postavilo sídliště. Ty byty stály v roce 1971 230 tisíc a 30 roků se splácel byt. Když se dělalo sčítání bytů, tak v Praze v roce 1980 bylo 448 740 bytů, v roce 1991 495 804 bytů a v roce 2021 496 940 bytů. To je žalostná přírůstek. Aby byla zajištěna přirozená reprodukce bytového fondu v celé republice, mělo se od roku 1989 stavět v průměru ročně 43 tisíc bytů se stoletou životností. Výsledek? V průměru je to polovina. Ten dluh bude narůstat, bude zle a bude to horší. Navíc mladí lidé nemají na byty od developera, nedosáhnou na hypotéku, natož na vlastní bydlení. Lidí, kteří je schopni dosáhnout na vlastnické bydlení, je jen devět procent. To je tristní výsledek bytové politiky vlád po roce 1989 a po vzniku samostatné České republiky.«
Vladimír SLOBODZIAN
Ilustrační FOTO-Pixabay
