60 let od tzv. karibské krize a její mezinárodněprávní povaha

46

Blokáda jako akt reakce na proklamované ohrožení státní suverenity

V říjnu uplyne 60 let od vzniku tzv. karibská krize. USA 22. října 1962 v 19 hodin vyhlásily blokádu Republiky Kuba a uvedení armády do stavu plné pohotovosti s odůvodněním, že je ohrožena suverenita Spojených států amerických přítomností odpalovacích ramp na území Kubánské republiky. Toto rozhodnutí bylo oznámeno v projevu Johna F. Kennedyho, 35. prezidenta USA, který vysílaly všechny rozhlasové a televizní stanice. Prezident nejprve oslovil předsedu Rady ministrů Sovětského svazu: »Vyzývám předsedu Nikitu S. Chruščova, aby zastavil a eliminoval toto pokradmé a provokativní ohrožení světového míru … Naším jednoznačným cílem proto musí být zabránění použití těchto raket … a zajistit jejich stažení a eliminaci ze západní polokoule.« Potom americká námořní flotila přistála jako blokádní loďstvo u pobřeží Kuby. Uvalení námořní blokády pak Kennedy komentoval slovy, že je »v zájmu obrany vlastní bezpečnosti USA a bezpečnosti celé západní polokoule«. Při pojmenovávání samotné blokády však použil svérázný eufemismus »přísná karanténa«.

23. října 1962 prezident USA doprovodil své rozhodnutí o uvalení blokády a uvedení americké armády do stavu plné pohotovosti prohlášením »o zákazu dodávek útočných zbraní na Kubu«.Zároveň oznámil, že karanténa vstupuje v platnost 24. října 1962 ve 14 hodin a vydal rozkaz ozbrojeným silám Spojených států, aby od 15 hodin středoevropského času téhož dne zabránily »dodávání útočných zbraní a příslušného materiálu na Kubu«. Rozkaz prezidenta dále rozvedl ministr národní obrany Robert Strange McNamara, když učinil příslušná opatření »s cílem zabránit dodávání zakázaného materiálu na Kubu, přičemž použije pozemních, námořních a vzdušných vojenských sil USA ve spolupráci se všemi silami, které mohou dát k dispozici ostatní americké státy«. Podle prezidenta »jakákoli loď či dopravní prostředek směřující ke Kubě mohou být zadrženy a může jim být přikázáno, aby prokázaly svou totožnost, ohlásily svůj náklad, své vybavení a své zásoby, které dopravují, i svůj výchozí přístav. Může jim být dán příkaz, aby se zastavily, čekaly a podřídily se prohlídce, nebo pokračovaly v cestě směrem, který jim bude určen. Jakékoli plavidlo či dopravní prostředek, které neuposlechnou tohoto příkazu, odmítnou odpovědět nebo se řídit směrnicemi, jež jim budou dány, mohou být internovány. Jakékoli plavidlo nebo dopravní prostředek podezřelé z toho, že směřují na Kubu a možná dopravují zakázaný materiál, nebo které samy takovým materiálem mohou být, dostanou v rámci možností příkaz pokračovat v cestě jiným směrem podle vlastní volby, a odmítnou-li podřídit se směrnicím, budou internovány. Všechna plavidla nebo dopravní prostředky, jež budou zadrženy, budou dopraveny s doprovodem do některého amerického přístavu a bude s nimi naloženo podle potřeby.«

V souvislosti s plněním rozkazu prezidenta mohly všecky ozbrojené síly USA použít »v případě absolutní nutnosti« síly bezprostředně. Týž den, tj. 23. října 1962 před polednem, označil Sovětský svaz americké akce za ohrožení světového míru a vměšování do cizích záležitostí. Ke zmíněné akci USA se tentýž den přidala rezoluce Rady Organizace amerických států zinscenovaná opět Washingtonem. Toto prohlášení požadovalo odstranění veškerých zbraní z Kuby, a to podle výhradního určení Spojených států, jakož i zabránění Kubě v přijímání dodávek materiálu ohrožujících mír, tj. pokud pochází od Sovětského svazu a Číny. Součástí rezoluce bylo zejména dodatečné schválení jednostranně vyhlášené »karantény« USA proti Kubě. Rovněž v ten čas (23. 10.) předložil Washington na půdě OSN snímky raket rozmístěných na území Kuby. Následující den Chruščov odmítl požadavek tzv. karantény jako otevřené pirátství a sdělil Kennedymu, že najde cestu, jak své právo volného obchodu obhájit. V 19 hodin téhož dne USA aktivizovaly své vojenské jednotky v Západním Berlíně k připravenosti na zahájení útoku na Německou demokratickou republiku. V témže období vyzval osobním dopisem nositel Nobelovy ceny za literaturu Bertrand Arthur William Russell oba státníky k jednání a Kennedymu zvlášť adresoval protest proti vyhlášení válečného stavu a válečného práva. Prezident USA odpověděl výzvou k dohodě. Mezitím generální tajemník OSN Sithu U Thant vydal zvláštní prohlášení Rady bezpečnosti OSN k dané věci a oběma hlavám světových mocností poslal osobní dopis s výzvou k mírovému řešení situace. J. F. Kennedy trval neoblomně na tom, že pro bezpečnostní zájmy USA je cizí vojenská přítomnost 140 kilometrů od jejich hranic nepřijatelná. Chruščov naopak U Thantovi slíbil, že sovětské lodě, které ještě nedosáhly oblasti pirátských aktivit amerických válečných lodí, zůstanou vně vymezené zóny. To však sbor náčelníků generálních štábů USA nepokládal za dostačující a dál žádal zahájit útok svých ozbrojených sil na Kubu, letecky a námořní invazí.

Americká strana pro označení blokády dále střídala názvy od tzv. přísné karantény (prezident Kennedy), přes tzv. karanténu s prvky blokády (státní podtajemník ministerstva zahraničí George W. Ball z domovského státu District of Columbia), až k tzv. přísnému embargu s prvky blokády (State Department) a nakonec připustila, že jde o tzv. mírovou blokádu. Toto názvové defilé sledovalo snahu vyvolat ve světě dojem, že i v případech násilného zadržování a teroristického ovládání cizích lodí na volném moři jde ze strany USA o mírumilovná opatření, ne o válečný čin. Námořní vojenská blokáda Kuby sahala 1000 km od pobřeží Kuby do volných vod Atlantického oceánu a Karibského moře. Na základě vyjednávací aktivity zúčastněných stran a dobré vůle Sovětského svazu se jeho lodě a jiná sovětská plavidla 26. října zastavily na hranici kontrolované zóny blokády.

Chruščov 26. října 1962 uznal existenci sovětských raket na území Kuby a nabídl jejich stažení za slib nenapadnutí Kuby Washingtonem. Hned následující den požádal prezidenta USA ještě o stažení amerických raket z Turecka a Itálie. Tentýž den bylo v kubánském výsostném vzdušném prostoru sestřeleno americké špionážní letadlo Lockheed U-2. V reakci na to požadoval sbor poradců prezidenta -Výkonný výbor Rady národní bezpečnosti okamžitou vojenskou agresi vůči Kubě. Mezitím se uskutečnilo ad hocjednání amerického ministra spravedlnosti Roberta Kennedyhose sovětským velvyslancem Anatolyjem Dobryninem jako s oprávněným představitelem cizí vlády. Poté poslal J. F. Kennedy N. S. Chruščovovi ultimátum požadující, aby do 48 hodin byla raketová zařízení z Kuby odstraněna, načež budou staženy americké rakety z Turecka a Itálie a USA se zavážou nenapadnout Kubu a garantovat její bezpečnost. 28. října učinil sovětský předseda smířlivé gesto, když v odpovědi prezidentovi USA sdělil, že souhlasí se stažením sovětských raket z Kuby, ale požaduje už i zmíněné reciproční staženi amerických raket Jupiter z Turecka a Itálie. Americká strana jménem svého prezidenta uvedenou dohodu potvrdila, ale ve věci stažení amerických raket prohlásila, že tato záležitost připadá v úvahu jen jako tajný dodatek dohody. Avšak USA už dříve plánovaly nahradit tyto zastaralé rakety výkonnějšími raketami Polaris. 29. října 1962 Sovětský svaz demontoval odpalovací rampy na Kubě a odvezl je z jejího území. Přitom ovšem předseda kubánské vlády Fidel Castro Ruz nesouhlasil s americkým ultimátem a odmítl i připustit americkou kontrolu demontáže raket z Kuby. Také kritizoval Chruščova z přílišných ústupků vůči J. Kennedymu učiněných v jednání. Až 20. listopadu odvolaly USA vojenskou blokádu Kuby. Korespondence mezi Chruščovem a J. Kennedym vedoucí k požadovanému kompromisu trvala nepřetržitě od 27. října 1962 do 14. prosince 1962. V Sovětském svazu bylo dosažení smírné dohody považováno za velký ústupek sovětské strany v zájmu světového míru.

Příčina vzniku tzv. karibské krize a skutkové okolnosti

Za příčinu vzniku tzv. karibské krize se ze strany USA pokládalo umístění odpalovacích ramp na území Republiky Kuba, které tam byly dopraveny na námořních lodích (včetně atomového křižníku), jejichž  státní příslušnost byla označena vlajkou Sovětského svazu. Ovšem jedním z hlavních důvodů agrese Spojených států vůči Kubě byl také jejich nesouhlas se společenským a státním zřízením Kuby, kterým zejména odůvodňovaly nutnost »ochrany svých zájmů« vojenskými prostředky. Proto samotné námořní blokádě Kuby předcházelo nejprve částečné zrušení diplomatických styků ze strany USA v roce 1960 (19. 10.) a potom už počátkem roku 1961 (3. 1.) následovalo jejich úplné přerušení. Hned 17. dubna téhož roku zorganizovaly USA proti Kubě válečnou invazi téměř dvoutisícové brigády kubánských exulantů, jejichž ozbrojené oddíly se s americkou leteckou podporou vylodily ve výsostných kubánských vodách na Playa Giron v Zátoce sviní na jihu Kuby. Tomu ještě o dva dny dříve předcházelo americké bombardování (bombardéry B-26) kubánských letišť. Podporován lidem Kuby a světovým veřejným míněním podal předseda vlády F. Castro stížnost na USA v RB OSN. Tato invaze skončila za tři dny vítězstvím Kuby. Americká Ústřední zpravodajská služba (CIA) jako koordinační centrum civilní a vojenské rozvědky tuto válečnou operaci ovšem plánovala už od první poloviny roku 1960, tedy ještě za patronace předchozího prezidenta Dwighta Davida Eisenhowera. Tatáž špionážní ústředna vyjmutá z jakékoliv parlamentní kontroly, CIA (ředitel Allan Wellsh Dulles,1953-61), rovněž tyto invazní teroristické jednotky pro daný účel zvlášť vycvičila a vyzbrojila, a to na cizím teritoriu (Guatemala a Nikaragua). Následně v roce 1961 rozmístily USA své balistické rakety s jadernými hlavicemi (rakety Jupiter a Thor) v počtu asi 100 kusů v Turecku a Itálii a zároveň ve Velké Británii. Tyto rakety středního doletu byly namířeny na Moskvu a další významná města SSSR a některých států socialistického společenství. Počátkem roku 1962 (3. 2.) uvalily USA na Kubu obchodní embargo. V téže době se pod jejich nátlakem přidala k tažení proti Kubě svými sankcemi i mezivládní organizace regionální povahy s názvem Organizace amerických států. Ta plně pod vlivem USA v dané souvislosti ještě vyloučila Kubu z členství ve své Hospodářské a sociální radě. Její charakteristiku vystihl článek v předním americkém politickém listu: »USA považují Organizaci amerických států za hlavní základnu, s jejíž pomocí bude možno podrobit karanténě to, co je nazýváno ‚castroismus‘« (Washington Post, 8. 7. 1960).V reakci na americké rozmisťování odpalovacích ramp v cizích státech a namířených na Sovětský svaz, připravila na jaře 1962 sovětská strana jako reciproční akci operaci Anadyr, tj. projekt na rozmístění raketových základen na Kubě. V květnu téhož roku dala Kuba souhlas s touto operací a v červnu byla uzavřena sovětsko-kubánská vojenská smlouva. Od 12 července 1962 byly na Kubu dopraveny sovětské odpalovací rampy pro rakety R-12 Sandal (SS-4) v počtu 24 kusů s doletem 1500-2000 km a rakety R-14 Skean (SS-5) v počtu několika kusů s doletem 2000-5000 km. Doprava a instalace těchto zařízení proběhla bez jakékoliv pozornosti amerických zpravodajských služeb. Představu tohoto druhu získaly USA až koncem měsíce srpna téhož roku, a to ještě cestou nedovoleného úniku informací ze sovětských zdrojů. Poté už disponovala americká strana pomocí snímků z výzvědných letadel konkrétními informacemi o sovětských odpalovacích rampách na území Kuby. Počátkem září (4. 9. 1962) varovaly USA Sovětský svaz, aby neumisťoval na území Kuby vojenská zařízení a spolu s částečnou vnitrostátní mobilizací mobilizovaly i své zahraniční ozbrojené síly. Na to navazovalo 11. září 1962 prohlášení představitele SSSR v Paříži, které ale neobsahovalo potvrzení o rozmisťování vlastních raketových zbraní na území Kuby. Avšak orientační snímky podezřelých zařízení na kubánském území získaly USA už 14. října 1962. Dva dny nato měly USA už několik zřetelných snímků potvrzujících existenci raketových ramp na území Kuby, a proto prezident Kennedy zopakoval své varování. Od okamžiku, kdy byla tato informace projednávaná v americkém Výboru pro otázky Kuby byl přítomnou válečně orientovanou generalitou okamžitě přijat návrh na bezprostřední zahájení otevřené vojenské agrese 240milionových USA vůči devět a půl milionové Kubě. Místo toho nakonec J. Kennedy prosadil »pouze« vojenskou blokádu Kuby. V téže době prohlásil ministr zahraničí Gromyko na zasedání OSN v New Yorku, že útok USA na Kubu vyvolá válku se Sovětským svazem. K němu se přidal kubánský prezident Osvaldo Dorticos Torrado prohlášením na VS OSN, že jeho země odpovídá na hrozbu vnější agrese Spojených států. Představitel USA argumentoval tvrzením, že SSSR chce na Kubě rozmístit protiletadlové rakety SA-2/600 a že se tam už nachází rakety R 12-Sandal (SS-4). Těmito rozpory se situace vyostřila tak, že bylo nutné, aby se dva dny nato (18. 10. 1962) v 17 hodin setkali na mimořádném jednání reprezentanti obou států: prezident J. F. Kennedy a ministr zahraničí Andrej Gromyko. Ještě týž den americký generál Curtis Le May znovu tvrdě naléhal na Kennedyho, aby vydal neprodleně příkaz k okamžitému útoku veškerých ozbrojených sil USA na Kubu. V diskusi Gromyko – Kennedy převážně o obecných záležitostech bezpečnosti se však otázky ohledně raketových základen oboustranně nekladly, jen Gromyko vyzval Kennedyho, aby USA přestaly ohrožovat Kubu. Rozhodnutím o námořní vojenské blokádě Kuby učiněným vedením USA v poledne 22. října a jeho veřejným vyhlášením téhož dne v 19 hodin začala tzv. karibská krize.

Pojem blokády z hlediska mezinárodního práva

Tzv. mírová blokáda není pojmem současného mezinárodního práva a je v rozporu s Chartou OSN, a ač byla Spojenými státy označována za blokádu mírovou, je v přímém rozporu s mezinárodněprávním zákazem použití ozbrojené síly a hrozby sílou. Podle Charty OSN je blokáda přípustná pouze v rámci akcí podniknutých Radou bezpečnosti OSN. Nemůže ji uvalit jednotlivý stát. Někteří internacionalisté pokládají blokádu přímo již za akt válečný. V době tzv. karibské krize se k otázce blokády vyjádřil i proslulý profesor mezinárodního práva na pařížské univerzitě Charles Rousseau. Odmítnul americká označení blokády slovy »karanténa« i »embargo« jako označení falešná (karanténa je prozatímní izolace proti nakažlivým nemocem, embargo je zákaz odplutí cizích lodí z vlastních přístavů) a prohlásil: »Je jasné, že opatření nařízená americkou vládou jsou založena na plánu zcela odlišném … právník v nich nemůže vidět nic jiného, než blokádu … příliš často takový postup ve skutečnosti maskoval politickou intervenci ze strany velmocí vůči malým a zvrhl se v jednoduchý prostředek politiky síly…« (Le Monde, 20. 10. 1962). Zásada, že blokáda se nedotýká třetích států a že tedy lodě pod cizí vlajkou mohou nehledě na blokádu svobodně plout a že je třeba vždy respektovat úplnou svobodu obchodu a dopravy v době míru, je tradiční zásadou mezinárodního práva. K ní se od 30. let 20. století hlásila celá řada mezinárodněprávních expertů jako např. P. Fauchille z Francie (Traité de Droit International Public. Paris, 1926, díl I, s. 709), G. H. Hackworth (Digest of International Law. New York, 1943, díl VI, str. 158), CH. CH. Hyde (International Law chiefly as interpreted and applied by the United States. N.p., 1947, díl 2, s. 1668) a G. G. Wilson z USA. Konkrétně zásada svobodného obchodu je zvlášť respektovanou zásadou mezinárodního práva. Tak již citovaný Fauchille konstatuje: »Právo svobodného obchodu je jedním ze základních práv státu odvozeného ze suverenity … spočívá v možnosti států vzájemně vytvářet obchodní vztahy, aniž by jiné státy mohly překážet…« (Traité de Droit International Public. díl I. Paris. 1926, str. 408,479 a 480). Stejně tak se vyslovil francouzský internacionalista C. Calvo: »Mírová blokáda se nám zdá být činem nepopiratelně agresivním, nepřátelským a přinášejícím těžké rány nezadatelným právům každého nezávislého státu; jedním slovem válečný čin.« (Société des Nations. Journal officiel VIII année, č. 5, str. 843). Také Úmluva o volném moři sjednaná v Ženevě 28. dubna 1958 zaručuje svobodu plavby na volném moři, když stanoví: »Volné moře je otevřeno všem národům, a proto si žádný stát nemůže platně přisvojovat právo podrobovat kteroukoli část své svrchovanosti.« Vedoucí delegace USA A. Dean na druhé konferenci o mořském právu v Ženevě v roce 1960, tedy dva roky před námořní blokádou Kuby, navenek potvrdil neporušitelnost zásady nedotknutelnosti cizích lodí na volném moři: »Není žádné zásadnější doktríny mezinárodního práva než zásada, že volné moře je res communis, tj. společné vlastnictví všech a že žádný stát si nemůže přivlastnit jakoukoli jeho část pro vlastní užitek jednostranně bez souhlasu ostatních států.« (Bartošová, M. Agresivní čin USA proti Kubě z hlediska mezinárodního práva. Právník, roč. CII, č. 1, 1963, s. 31).

Už ve 30. letech 20. století konstatoval profesor právnické fakulty pařížské univerzity a místopředseda Institutu mezinárodního práva Louis le Fur, že »USA popírají právo intervence, aspoň pokud se týče Evropy, ve skutečnosti je však pod jménem spravedlivé obrany praktikují pokaždé, kdy běží o zájmy jejich příslušníků a nepřipouští při tom žádné mezinárodní kontroly … (právo intervence) jako nárok na násilné prosazení jednostranného rozhodnutí…« (Précis de Droit International Public. díl II. Paris, 1933, s. 489). Zdá se, že tím zcela bezpečně odhadl i prognózu dalšího vývoje mezinárodní praxe USA v tomto směru. Washington použitím vojenské blokády proti Kubě prokázal nejen, že nerespektuje platné mezinárodní právo, ale také, že popírá i své stanovisko v této věci dosud oficiálně zastávané vlastní mezinárodněprávní naukou. To mj. potvrzuje už dávno vyjádřený postoj státního tajemníka pro zahraniční věci USA R. Lansinga z 21. prosince 1916: »Vláda USA se přidržuje svého tradičního stanoviska…, že USA neuznávají právo cizího státu narušovat obchodní práva nezainteresovaných zemí uvalením blokády za neexistence válečného stavu, proto si vyhrazují ohled ke všem mezinárodním právům a ke každé otázce, jež se může jakýmkoli způsobem dotknout obchodních zájmů USA.« (Hyde, Ch. Ch.:International Law chiefly as interpreted and applied by the United States. N.p., 1947, díl 2, s. 1668). Ostatně zásadu svobody mezinárodního obchodu slavnostně stvrdila i Atlantická charta z roku 1941. Vzhledem k tomu, že námořní vojenská blokáda uvalená Spojenými státy vůči Kubě, tzn. včetně vojenských opatření, jimiž si USA samozvaně osobovaly právo kontrolovat a usměrňovat i dodávky zboží Kubě jinými státy, byla v hrubém rozporu s mezinárodním právem a cíli OSN, stala se otevřeným agresivním činem nejen proti tomuto svrchovanému státu, ale s přihlédnutím k definici útočníka stejně tak směřovala k agresi proti lodím třetích států. Protiprávní jednání USA v širším mezinárodněprávním rámci se týkalo porušení řady zásad mezinárodního práva. Vedle porušení zásady zákazu blokády, zásady svobodného moře a svobody plavby a zásady svobody obchodu zde došlo ještě k porušení dalších mezinárodněprávních zásad. Jde o zásadu nevměšování do záležitostí patřících výlučně do pravomoci druhého státu, zásadu svrchovanosti států, zásadu nezávislosti států a jejich svrchované rovnosti, resp. rovné suverenity a zásadu sebeurčení národů. Tyto zásady znamenají i právní rovnost států s různým společenským zřízením, tzn. rovné právo států na samostatné uspořádání státoprávních poměrů včetně svobodné volby politického, hospodářského a sociálního zřízení. Jejich porušením byla porušena i ochrana politické nezávislosti států, kterou jim poskytuje mezinárodní právo.

Ostatně zahraniční politika USA – jak už předeslal prof. Louis le Fur – představuje kontinuální plejádu protiprávních intervencí, agresí a válek historicky počínaje např. agresí vůči Mexiku spojenou se zabráním více než poloviny části jeho území (1846-48), okupací a anexí Havaje (1893), se ztrátou 400 000 obětí z řad Filipínců, s tzv. korejskou válkou (1950-53) s několika miliony lidských obětí, okupací Libanonu a Jordánska (1958), tzv. vietnamskou válkou s 3,6 milionu zabitých zakázanými vojenskými prostředky používanými Američany (1965-70) a s řadou dalších podobných akcí v letech 1971-95 (Laos, Bolívie, Nikaragua, Chile, Jemen, Grenada, Libye, Panama, Honduras, Kuvajt, Tunis, Irák, Somálsko, Bosna a Hercegovina, Kongo, Súdán, Chorvatsko); a pokračující přes brutální útok jedenácti států vedených Spojenými státy na Srbsko svržením 11 000 leteckých pum z amerických bombardovacích letadel B 52 a B 2 a odpálením raket Tomahawk s plochou dráhou letu z amerických válečných lodí na civilní cíle včetně škol a nemocnic (1999) se 100 000 zabitých a podobně tragický bombový útok na Irák (2005); až k celé sérii dalších válek s americkou angažovaností po roce 2000, v níž se některá jména států takto postižených i opakují(Afghánistán, Venezuela, Sýrie, Egypt, Libye, Jemen aj).

Některé věcné souvislosti

V listopadu 1959 USA připravovaly na červen 1960 akci atomového bombardování Sovětského svazu a ostatních zemí tzv. východního bloku jako plánovanou operaci paktu NATO v souvislosti tzv. protiopatření vůči Varšavské smlouvě. V červnu 1961 chystaly USA vyslání tankové brigády do Západního Berlína v rámci uvažovaného jaderného úderu proti NDR. V únoru 1962 připravily USA plán vojenského zásahu zaměřený na 696 cílů v zemích Varšavské smlouvy. V březnu 1962 prezident Kennedy prohlásil: »SSSR si nesmí myslet, že USA nezasadí první úder, jestli budou omezeny jejich životní zájmy.« (Newsweek, March, 1962). Přičemž za tyto »životní zájmy« nepochybně pokládal nárok USA na to, aby v sousedních státech vládly jen takové politické, společenské a hospodářské režimy, které by splňovaly americké požadavky a které by se plně podrobovaly jejich hegemonii.

Při útoku teroristických jednotek kubánských exulantů v roce 1961 původně počítala CIA s doprovodnou vojenskou agresí USA proti Kubě. Koncem října 1962 Washington sice sliboval zanést do tajného dodatku k dohodě o neutočení na Kubu závazek ke stažení raket z Turecka a Itálie, nakonec ale k tomu ohledně Itálie a Británie nedošlo, přičemž v Turecku i po skutečném odstranění raket ještě zůstaly dislokovány americké taktické jaderné pumy B 61. Záruky Spojených států za dodržení závazku nenapadnout Kubu z října 1962 potvrdil Sovětskému svazu s jistou formou omluvy až v roce 1973 tehdejší ministr zahraničí Henry Alfred Kissinger (v této funkci působil v administrativě prezidentů R. Nixona a G. Forda v letech 1973-77) a exporadce prezidenta pro otázky národní bezpečnosti (1969-75). Tentýž Kissinger, nositel Nobelovy ceny za mír (1973), který nyní (květen 2022) jako jeden z mála objektivně uvažujících politiků světa do jisté míry chápe, a to i v komparativním světle tehdejší tzv. karibské krize, reakci Ruské federace ke spravedlivému zajištění vlastních bezpečnostních zájmů, vyvolanou zejména soustavným obkličováním Ruska nepřátelským paktem NATO spolu s předchozím pokusem ukrajinského režimu o genocidu ruské menšiny na Ukrajině a provokativním nedodržováním tzv. minských dohod ze strany tohoto režimu. Při svých úvahách měl tento americký diplomat, politik a emeritní profesor mezinárodních vztahů patrně na mysli též článek 1 Charty OSN, že mezinárodní mír a bezpečnost musí být ve shodě i se zásadami spravedlnosti.

I po 60 letech od vzniku a překonání tzv. karibské krize do značné míry trvá americká blokáda vůči Kubě (hospodářská blokáda a podvratná činnost), a přitom na obou hlavních stranách konfliktu přetrvávala po jeho uzavření určitá nespokojenost s jeho výsledkem. V Sovětském svazu bylo jednání předsedy Rady ministrů považováno za příliš shovívavé až nedůsledné, i když se na druhé straně uznávalo, že vyřešení konfliktu zabránilo nejen úporné snaze USA o vojenskou likvidaci Kuby, ale především že se zabránilo třetí světové válce jako válce termojaderné. Neznámá není ani kritika tehdejšího kubánského státního vedení, zejména předsedy Castra některých ústupků sovětské strany. Mezi pěti požadavky Kuby bylo též stažení ozbrojených sil USA z námořní základny Guantánamo a navrácení jimi okupovaného kubánského území. Také v USA měl postup a výsledek jednání tehdejší Kennedyho vládní administrativy mnoho odpůrců, protože se nepodařilo prosadit jimi preferovanou válku.

V době tzv. karibské krize už dávno dozněla ještě z 50. let se tradující strategická převaha USA v jaderných zbraních nad Sovětským svazem, jež však byla od 60. let vystřídána jistou rovnováhou, a to na rozdíl od současného stavu, kdy má Ruská federace 10 až 15 let předstih ve vývoji nukleárních zbraní. Přesto tehdy prezident USA pochopil oproti představám válkychtivých amerických generálů, že v jaderné válce platí zásada, že ten, kdo udeří jako první, nepřežije, ale zemře jako druhý.

Jan PINZ

(Autor je právník a vysokoškolský pedagog)