Nepatřím mezi pravidelné návštěvníky našich hospod, ale občas si tam na pivko a oběd či večeři zajdu. Někdy s kámošem či kámoškou, jindy si nějakou oběť najdu, když už tam tak musím sedět. Tuhle jsem si zašel do jedné hospůdky na Pankráci, blízko Pražského povstání. Dám si jedno, trošku pojím a co nevidím, u vedlejšího stolu se také někdo nudí. Tak mávnu, tedy jako že zdravím, on také. A tak jej pozvu k tomu mému stolu, abychom tady na sebe nekřičeli. Na to stačili ti ostatní. Asi sportovec, myslím si. Vidím sportovní tašku, tak asi co jiného. Ale amatér. Profíka by takhle »mírnyx týrnyx« trenér do hospody nepustil. Saša byl fajn kluk. O sportu sice věděl starou belu, ale zato byl zcestovalý. Podle pravidel českého pravopisu lze použít i scestovalý. To je asi podle toho, jestli jste se právě vrátili z cest, nebo ještě jste na nich. On asi stále byl. Alespoň byl na vážkách, zda se tady v Česku zabydlí, nebo bude pokračovat.
Já již mám také kus světa procestovaný, on zatím jenom tu Evropu. Rumunsko, Maďarsko, tam jej moc nechtěli, tak to vzal přes Slovensko a Polsko rovnou k nám. Tady se mu líbí, protože dostane všechno, po čem touží. Ani po něm nic nechtějí. Tak jsem se zeptal na práci. Prý se musí trošku rozkoukat. Peněz má od vlády dost, není tedy kam spěchat. Snad později ve stavebnictví. Na Ukrajině, tedy abych vás moc nenapínal, odkud že to přicestoval, dělal na stavbách. Na naše peníze tak za necelou stovku na hodinu. Tady prý mu již nabízeli čtyři stovky. A po zapracování až pět. Tak jsem mu řekl, že si domů odveze pěkný balík. Ale že prý ne. Co by tam jako dělal. Do války jej nikdo nedostane. Za koho by prý také válčil. Za ty, co jej desítky let okrádají? Proti Rusku, kdyby ta vláda stála za to, tak určitě jako jo. Ale v tomto případě ne. A kam také se vracet. Zem a celé hospodářství je v troskách. A vláda se na něj vykašle, jako vždycky. Někteří jeho příbuzní již odcestovali do Česka a do Německa před deseti lety. Nebylo tam o co stát. A nyní to bude horší. Takže možná jen sbalí, co se mu podaří od té naší vlády vytáhnout, a odcestuje do Německa za příbuznými. Tak jsme si přiťukli a já po druhém pivu a s myšlenkami, jestli mně naše vláda vrátí na tom důchodu, o co mne nedávno obrala, jsem se vydal domů.
No, nezávidím mu. Ale polepší si. A domů se již určitě nevrátí. Tedy domů… Brzy se asi naučí říkat das Heim. Předpokládám. A bude mu fajn.
Já jsem se však v těchto dnech také vydal do světa. Dobrá nabídka na přivýdělek k důchodu. V Kostarice. Manažer sportovního projektu. Navíc, na vlastním podcastu budeme představovat firmu a náš sportovní projekt. Budeme dělat rozhovory se známými sportovci, trenéry, ale i politiky. Ale po mé nedávné zkušenosti, také s obyčejnými lidmi, zejména migranty.
Kdo je to vlastně migrant
Jinak, kdo je to vlastně migrant. OSN definuje jako migranty ty osoby, které pobývají mimo zemi svého původu déle než jeden rok. Nezohledňuje přitom důvody, kvůli kterým došlo k odchodu ze země. Z tohoto úhlu pohledu nejsou za migranty považováni turisti nebo například osoby na pracovních cestách. Ale není migrant jako migrant. Asi bych je rozdělil do několika skupin.
Do první skupiny bych asi zařadil ty, kteří odcházejí ze své země, kde jsou utlačováni, ožebračováni, a tak hledají jinou zemi, kde budou moci pracovat za částku, která odpovídá jejich práci. To jsou například Ukrajinci, kteří již desítky let utíkají ze země a mnoho jich léta pracuje také v České republice. Zejména ve stavebnictví. Ale jsou zde i odborníci a lékaři.
Do té druhé skupiny bych mohl počítat migranty z Venezuely, kteří se snaží dostat do USA, kde očekávají, že budou zaměstnáni za dobrý peníz. Což není tak jednoduché a hlavně jisté. Tito lidé odcházejí ze své země přes Panamu do Kostariky. Odsud by chtěli pokračovat přes Nikaraguu, Honduras a Guatemalu do Mexika a dále do USA. USA pokračuje v politice otevřených dveří s ostrahou, což je pro ně výhodnější, neboť mají každého migranta zaregistrovaného. Ten projekt se jmenuje, tedy volně přeloženo, Bezpečný pohyb. Jsou zde tři státy jako takové základny. Kolumbie, jako výchozí bod. Kostarika jako první zastávka, a Mexiko, vstupní brána do USA. Jenže je v tom háček. Než migranti dojdou k bráně, musí mít vyřízeny všechny doklady ke vstupu. Ale ne všem se podaří vízum získat. Ale stejně to zkoušejí. Problém však vzniká při vstupu do Kostariky. Nikaragua totiž nechce tyto utečence pustit přes své území, a tak se akumulují v Kostarice, kde si nehledají práci, ale pouze žebrají. Zpátky nemohou, neboť Panama je zpětně z Kostariky nepřijme. Důležitý je také další aspekt tohoto projektu. A tím je odstranit nebezpečí při snaze dostat se do USA protiprávní cestou. Tedy vydat se rukou podvodníkům a vrahům. Také se na jistých místech lidé snaží přeplavat řeku s kajmany a krokodýly. Ale lidem, na které se vízum nedostane, stejně nezbývá jiná možnost.
Zkušenosti z Kostariky
V Kostarice je většina migrantů, kolem 60 %, z Nikaraguy. To jsou pracovití lidé a prakticky s nimi není větší problém, i když výjimky tvoří pravidlo. Zbytek jsou, zejména v současné době, lidé z Venezuely a dále pak z Kuby, a dalších zemí včetně Afriky. Osobně jsem hovořil s několika migranty z Venezuely, kteří sedí u dveří obchodů s lízátky a prodávají je lidem, kteří jdou do obchodu či ven. Oni mnozí z nich ani tak v bídě nebyli. Mají tam i vlastní domy, rodiny, měli i práci. Ale chtějí lepší život za více peněz. Jenže se jim to komplikuje migrační politikou států Střední Ameriky. Jen těžko se do Mexika, kde je ta brána do nebes otevřena, dostávají. Musí si sehnat peníze na letenky a přeletěn alespoň tu Nikaraguu. Tady v Kostarice nemohou získat statut utečence, neboť většinou není důvod. Aby mohli získat statut rezidenta, musí být k tomu důvod. Hlavně musí mít práci, kde bydlet, mít nějakého ručitele. Po určité době to lze. Jenže lidé, co sem přicházejí, nemají zájem zde zůstat, ale musí, neboť nemohou tam ani zpátky. A tak žebrají, kradou, používají násilí a dostávají se mnohdy do střetu se zákonem. Často se tím stává i prodej drog.
Do třetí skupiny bych zařadil utečence před válkou. Tedy ty skutečné. Ne ty, kteří si, například do Česka, přijedou pro peníze a znovu se tam vrací. Nebo ty, kteří se již v Česku zapojili do pracovního procesu, ale po nějaké kratší době si žádají o dovolenou, aby jeli na měsíc či dva na Ukrajinu odpočívat. Mám na mysli ty, kteří skutečně poznali hrůzy války a váží si nabídky, kterou dostali od hostitelské země.
A pak je zde ta čtvrtá skupina. Ta asi bude nejhorší. To jsou ti léta zvaní do Evropy. Zejména lidé z Afriky a Středního východu. Ale z míst, kde není skutečná válka. Jsou to statisíce migrantů, kteří nejsou schopni asimilace. Přinášejí si své kulturní a náboženské zvyky ze svých zemí a, jak již víme ze zkušeností, nutí domácí obyvatele nejen respektovat tyto zvyky, ale, co je horší, přebírat je. Snaží se o potlačení národních, kulturních a náboženských zvyků, někdy až násilnou formou. Máme zde příklady z Německa, Belgie, Francie mezi jinými. Jde o lidi, kteří sem nepřicházejí za prací, tedy většina z nich. Jde jim pouze o peníze a vyznačují se násilím vůči těm, kteří je přijali.
A tak poděkujme panu Rakušanovi, který i přes to, že neměl žádný mandát, rozhodl o tom, že budeme muset přijímat »dobrovolně« tyto migranty, nebo za ně platit miliardy, pokud je nepřijmeme. Očekávám nyní, že se objeví nový praotec, třeba se jménem nějaké dosud nepoznané země, který nás do té nové země zaslíbené odvede, jako kdysi praotec Čech. Ale pány Rakušana a Fialu necháme jejich přátelům, kteří jim za to jako dík postaví mešity, zavedou zákon šaría a možná jim nabídnou zajímavou práci v jejich harému. Určitě budou potřebovat nějaké eunuchy.
Jan HÁJEK, Kostarika
