Proč ne hned 150 procent?

16

Kabinet Petra Fialy slíbil udržet platy učitelů na 130 procentech průměrné mzdy. Podle ministra školství Petra Gazdíka to nestačí. Jeho resort nově přichází s minimem ve výši 140 procent a zvýšení výdajů na školství ze současných 250 miliard Kč o dalších 30 miliard korun. Důvodem je prý to, že školství zvládlo koronavirovou krizi a nyní se vyrovnává s invazí ukrajinských běženců. Další argument přidal učeň s mačetou, který upozornil na bezpečnostní rizika učitelské profese v »první linii«. Učitel je ovšem povolán k tomu, aby učil, formoval mladého člověka, tvaroval jeho osobnost.

Základní otázkou tak je: zvýšila se úroveň našeho školství natolik, aby si učitelé zasloužili zase přidat? Nebo je plošné zvyšování platů jen vyhazováním peněz? Podstata problému je v mechanismu odměňování ve školství (celé státní správě) proti produktivní sféře. Zatímco v první oblasti si předplácíme konkrétní činnost bez možnosti reálně se vyjádřit ke kvalitě vykonané práce, ve výrobní sféře hradíme skutečně odvedenou práci v jejím množství a kvalitě. Fakticky tak pouze nabízíme podmínky, za kterých jsou lidé ochotni do školství nastoupit, zatímco jejich kvalitu a výkonnost neovlivníme. Současná mizivá váha pohyblivých složek platů není dost stimulační a navíc jsou zde neustálé tlaky na jejich další snižování.

Platy učitelů v posledních pěti letech vzrostly v průměru o 50,8 % (z 31 500 Kč na 47 500 Kč měsíčně). To je úroveň, kterou i experti na vzdělávací systém většinově pokládají za konkurenceschopný.  Počet pracovníků ve školství se přitom zvýšil o téměř 20 tisíc. To je malá pozornost resortu? Nebo jinak: odpovídá úroveň našeho školství svou kvalitou a dosahovanými výsledky tomuto dramatickému růstu množství pedagogů, vynakládaným finančním prostředkům a modernímu materiálnímu vybavení? Tvrzení pana ministra o tom, že dosažení výše platů ve výši pro inflačního minimálně 1,4násobku průměrné mzdy »zvýší kvalitu vzdělávání«, je jistě líbivým předvolebním trikem jinak korupcí a papalášstvím prolezlého hnutí STAN, nikoli však reálným a hodnověrným nástrojem pro to, aby se české školství postupně dostávalo na úroveň, na níž jako dědic Jana Amose Komenského dlouhodobě patřilo a mělo by znovu patřit.

Odborníci tvrdí, že proces obnovy a modernizace běžné základky je prací na minimálně sedm až deset let, a že k tomu musí být lidé dostatečně finančně motivováni. I kdyby tomu tak bylo, pak je jistě na místě otázka, co dosud za celou dobu od převratu dělaly ty desítky ministrů a jiných poučených a odpovědných?

Ladislav ŠAFRÁNEK