Jako dopisovateli Haló novin je mi občas avizováno, že bych se mohl zaměřit na jubilea historických osobností nebo příležitosti dějepisných zvratných milníků.
Velebení a ctění historie je důležitým pojítkem. Vlastně je to národním atributem, díky kterému je udržována národní svébytnost, hrdost a pospolitost. Otázkou je, nakolik je pojetí národa dnes už přežitkem. Vzdělaní lidé vědí, že proletariát se zprvu také formoval na nacionalistických ideích a že utvářet národ bez socialismu později taktéž možné nebylo. Mluvit o něčem národním je však dnes přijímáno s pejorativním nádechem a s despektem. Ostatně i nacionalismus už je mimo akademickou půdu téměř sprosté slovo a vlastenectví se dnes nenosí. Maximálně tak ještě nějaký ten patriotismus. A ideálně jen ryze lokální či pivní. Jakoby šlo o něco archaického, zastaralého, zapšklého. A možná to tak skutečně je.
V rámci postmodernismu a neoglobálního nonkonformismu hraje národnostní hledisko už převážně roli jen jakéhosi identifikačního pojítka během národnostně osvobozeneckých bojů. A nebo při vzedmuté vlně antistátních a antiimperialistických živlů (viz. např. Baskové, Katalánci, Hispánci, Kurdové, Arméni a další „minority“ hodné respektu a úcty). Já osobně nejsem nikterak obzvláště hrdý na svoji národní příslušnost. Nijak jsem se na tom nezapříčinil a ani to nemohu potenciálně moc ovlivnit. Dle nové a moderní (postmarxistické) levice mám být jako libertarián nikoliv národní, ale internacionální. Jenže internacionální neznamená ve své podstatě nenárodní či odnárodněný, jak je často parafrázováno a vykládáno. Ale značí to podstatu (inter)mezi-národní. Každý národ si s sebou nese jistá mentální strukturální specifika, která byla utvářena četnými generacemi stovky let. To je neoddiskutovatelný fakt. Kdo se často setkává s „cizinci“, ten ví. Hlavním cílem je solidarita. Jako míroví lidé se musíme vzájemně obohacovat. To dobré a přínosné kopírovat, přebírat. Inspirovat se. Přemýšlet. Hledat konsensus. Neodsuzovat, ale poznávat. Byť vlastenectví a nacionalismus okrajových (mnohdy utlačovaných) skupin jako cestu ke svobodě vehementně neprosazuji, tak proti němu nikterak nebrojím. Neboť je mi sympatický a nic stmelujícího mimo socialismus či víru jsem zatím nebyl s to objevit. Nechávám ho tedy dýchat a žít. Nehasím, co mě nepálí. Vím, že to unifikaci levice moc nejde na mlýn a třeba ani neprospívá, ale to je snad i dobře. Neboť individuality jsou různé a diverzifikace byla vždy konstruktivně přínosná. Nejsme šedou masou. Ta se dá pak totiž lehce ovládat. To, že něco ztrácí vliv, neznamená, že je to špatné nebo odsouzeníhodné. Pokud jsou lidé mírumilovní, tolerantní a respektující (neméně pak sociálně / socialisticky orientovaní), tak si svoji identitu jako svorné pojítko na národovectví klidně postavit mohou, domnívám se. I já si z české historie beru inspiraci díky slavným úsekům, periodám či velkým osobnostem našich dějin. Jejich výčet nechám na srdíčku a rozmyslu každého z vás.
Zamyšlení proto ukončím mottem mých oblíbených levicových skinheads v podání britských Redskins (svého času členové Socialist Workers Party): Take no leaders, only inspiration! A o tom to přesně je.
Petr BARD
1 komentář
Nicméně, faktem je, že pevné (tedy se stabilní voličskou podporou) a celkem úspěšné jsou ty vlády v bývalém socialistickém bloku, které jsou postaveny na nacionalismu.
Komentáře jsou uzavřeny.