V první den konání druhého kola prezidentských voleb jsme si připomínali také Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Nevím, kolik lidí se dívalo na zajímavý koprodukční dokument Umění v táborech smrti vysílaný na ČT Art v době, kdy na »jedničce« běžel výrazně propagovaný seriál. Přiznejme, že asi málokdo. Toho, kdo si v programu televize tohoto snímku vůbec všiml, možná napadlo, že přece o obrázcích zachycujících děsivé poměry v koncentračních táborech už slyšel. Umělci se je s nasazením vlastního života snažili propašovat ven, aby upozornili, že svět nemá ani tušení o hrůzách, které se tam odehrávají.
Dokument ale ukázal i méně známou stránku jejich práce, kterou jim diktovali příslušníci SS. Malíři třeba museli zakreslovat místa činu do knih nepřirozených úmrtí. Německá důkladnost ovšem v některých případech jen maskovala krutost. Zavraždění vězni byli na obrázcích představováni jako sebevrazi. V Buchenwaldu zase uvěznění museli soutěžit ve skládání táborové hymny, kterou pak byli ostatní donuceni zpívat na apelplatzu.
V táborech smrti si dozorci přivydělávali i prodejem řemeslných výrobků do německých domovů. V dokumentu autoři představili například tehdy tolik oblíbené modely lodí. V jednom z nich se po letech našel ukrytý lístek s rokem výroby a jmény tří vězňů, kteří ho zhotovili. Jedna část filmu se nazývala Únik z reality a ukazovala i tu tvář umění, která měla uvězněným pomáhat odpoutat se od strašné skutečnosti. Většina tvůrců pobyt v koncentrácích nepřežila. Ostatně podle představ nacistů ani neměla. Jedním z nejotřesnějších záběrů byl pohled na pozůstatky pódia, kde k potěše důstojníků SS hrála vězeňská kapela. Sotva sto metrů od komína, který ve dne v noci chrlil dým ze spálených těl.
Připomínání těchto hrůz není bezúčelné. Stále znovu by mělo vést k zamyšlení, jak to vůbec bylo možné. Miliony lidí byly zabity ve stále se zdokonalujících »strojích« na jejich likvidaci. Poválečné výpovědi obyvatel Německa, že nic netušili, zní velmi cynicky. Postoj většiny z nich totiž toto vraždění umožnil. Ztotožnili se s tím, že za jejich vlastní potíže mohou hlavně židé. Přijali za svou nenávist, kterou jim politici předložili. Jistě, často nedohlédli, kam to nakonec povede.
Pro nás však taková výmluva neplatí. My přece už víme, že rozdmýchávání nenávisti může vyústit v tragické konce. Ať už ukazováček těch, kteří chtějí vládnout, směřuje na jakoukoli skupinu obyvatel. Nestačí sám sebe označovat za demokrata, když v ruce třímáme nenávistné nápisy. Nebo se jen lhostejně obracíme zády, když někdo taková hesla propaguje. Fašismus není zapomenutou historií. Může se v jiné podobě objevit kdekoli, kde budou lidé hledat »snadné« vysvětlení pro své útrapy. Kde hledání »nepřítele« bude důležitější než nalézání pravdy. Měli bychom proto nosit v srdci obrázek z Terezína, Buchenwaldu či Osvětimi, který namalovala ruka mrtvého vězně. A podívat se na něj vždy, když v nás bude probublávat vnucovaná nenávist.
Miroslava MOUČKOVÁ
