Nedávných Dní antikapitalismu se v Praze zúčastnilo kolem stovky mladých, radikálně levicových aktivistů z ČR i ostatních evropských zemí, vedle nich přijeli i hosté z Francie, kteří v samostatném panelu představili letošní protesty proti důchodové reformě v této evropské supervelmoci, protesty, jež daly vzpomenout na tamní nedávné a ve výsledcích relativně úspěšné Hnutí žlutých vest. Student Edgar Provost, člen Nové antikapitalistické strany (NPA), a Lisa Mercierová, aktivistka spojená s francouzskými autonomními hnutími, obeznámili desítky přítomných s aktuální situací i meritem věci během asi 80 minut, aby pak ochotně další více než hodinu odpovídali na dotazy a připomínky z publika. Vystoupení a debatu s oběma hosty, které probíhaly ve francouzštině i angličtině, tlumočil Martin Churáň ze strany Levice.
Edgar: Cílem našeho povídání je především odhalit kontext toho, co vedlo francouzskou veřejnost k protestům uplynulých měsíců. Důchodový systém je ve Francii pod tlakem už dobrých 30 let. Pracující jsou vystaveni stále více se zitenzivňující rostoucí agresi, která pak začíná dosahovat přímo autoritářských rozměrů.
Důchodová reforma je součástí politiky privatizace celé společnosti, čehož jsme ostatně svědky už od zrodu kapitalismu v 16.-17. století, ona tzv. reforma má za cíl zpřístupnit důchodový systém investorům a finančnímu kapitálu. Zdůvodňována bývá mýtem hlubokého deficitu důchodové pokladny. Jedna studie poradní důchodové komise ve Francii skutečně vypočítala, že do roku 2032 je tu perspektiva asi dvanáctimiliardového schodku (v eurech), ten by se ale měl vzhledem k demografickým trendům sám od sebe snižovat.
Ani prezentace zvýšení odchodu do důchodu z 62 na 64 let jako jediného řešení nastalé situace není pravdivé. Těch řešení je mnohem víc – od zdanění zisků firem až po zdanění strojů.
Francouzská vláda zdůvodňuje penzijní reformu údajným poklesem náročnosti práce v posledních desetiletích, což je ale samozřejmě nesmysl a svědčí to o tom, že vládnoucí třídy v zemi o těžkosti pracovních podmínek nic moc nevědí. Ve skutečnosti jsme naopak svědky řady trendů, které způsobují neustálé zhoršování pracovních podmínek – jako zrychlování pracovních kadencí, které je dané novými technologiemi a mechanizací některých postupů, resp. intenzivnějším dohledem nad zaměstnanci. O tom vláda samozřejmě slyšet nechce, naopak těžkosti pracovních podmínek programově neguje.
Zákon o důchodové reformě řeší nemoci z povolání tak, že zavádí v 61 letech jedinou lékařskou konzultaci, která by měla pomoci předejít trvalé zdravotní újmě zaměstnanců z důvodu výkonu povolání, což ale v praxi znamená, že přenáší zodpovědnost za tyto újmy ze státu a zaměstnavatele na samotného zaměstnance. V důsledku toho lidé sice dostanou důchod, ale nebudou mít šanci si ho užít, protože do něj odejdou zlomení a nemocní. Pokud by chtěli do důchodu odejít dřív, budou zase natrvalo penalizováni sníženou penzí.
Penzijní reforma se nese ve znamení ideologie vládnoucích tříd, to znamená za každou cenu zvyšovat produkci a profit bez ohledu na lidské a ekonomické škody. Ty jsou přitom vysoké, protože práce zabíjí ve Francii každý rok oficiálně na 1200 lidí, v reálu je to však podstatně víc. Do statistik nejsou totiž cíleně zahrnuty osoby samostatně výdělečně činné či osoby pracující v zemědělství, některá úmrtí v rámci výkonu povolání a v důsledku pracovních podmínek nejsou navíc uznána, aby firmy nenesly odpovědnost a nemusely platit odškodné. Navíc počet lidí, kteří v rámci výkonu povolání zemřou, se bude se zvyšováním věku odchodu do důchodu dále zvyšovat a bude se to týkat stále častěji zejména chudších lidí, kde už dnes to postihuje asi čtvrtinu lidí z této sociální skupiny, a toto alarmující číslo poroste až ke třetině. Jediní, kdo si důchod naopak užijí, budou nejlépe placené bílé límečky a další nemanuální profese, jejichž zástupci budou v 64 letech odcházet do důchodu v ještě relativně dobrém zdravotním stavu… Tohle všechno ale nepřekonáme bez změny ekonomického systému!
Lisa: Kromě toho důchodová reforma ještě prohloubí sexistické a rasistické rysy systému, protože postihne především ženy, které už teď dostávají důchod v průměru o 28 procent nižší než muži, a to, i když se zohlední nějaký kompenzační procentní výměr. Důchodová reforma totiž silně zvýhodňuje ty, kteří pracovali dlouhá léta na plný úvazek, a jsou to právě ženy, které při odchodu do důchodu mají za sebou nadprůměrně často přerušovanou kariéru či práci na částečný úvazek. Hodně se to týká také práce v rámci výpomoci v domácnosti či domácí práce samotné. Když se narodí v domácnosti dítě, tak jen asi jeden muž z devíti si sníží pracovní úvazek nebo si zredukuje objem placené práce, kterou vykonává, zatímco u žen je to naopak každá druhá.
Reforma také ve větší míře postihne cizince, kteří čelí diskriminacím na trhu práce, častěji jsou vystavováni nezaměstnanosti či hodně často vykonávají právě zaměstnání krajně obtížná, která se podepíšou na jejich zdraví. Nejčastěji je přitom čeká minimální starobní důchod, který je něco přes 900 euro, zatímco práh chudoby je ve Francii stanoven na 1100 euro.
Edgar: Aktuální důchodová reforma není v zemi zdaleka první takového druhu a připravují se i další, například podmínění základního příjmu nějakou formou pracovní činnosti – což je součást širšího neoliberálního projektu nastolení společnosti, kde bude vše podmíněno všudypřítomnou konkurenci všech se všemi a proti všem, přičemž důležitou součástí zavádění takové společnosti je policejní represe.
O Francii se často mluví jako o zemi demokratické a plné lidských práv, nicméně to, jakým způsobem byla tato penzijní reforma přijata, tento mýtus může celkem snadno rozptýlit. Francouzský politický systém umožnil přijetí reformy, aniž by byl vzat v potaz většinový názor veřejnosti, když podle průzkumů byly proti reformě dvě třetiny Francouzů, a když vyloučíme lidi, kteří už v důchodu jsou, pak počet odpůrců mezi ekonomicky aktivní veřejností stoupá na 80 procent!
Vládě stačilo opřít se o ústavu, která umožňuje zrychlené přijetí zákonů i faktické obcházení parlamentu. K tomu samozřejmě připočítejme i preventivní policejní represe. Ale policejní násilí i proti mírumilovným demonstrantům není nic nového, to se neustále prohlubuje s liberalizací společnosti. Policie čím dál častěji sahá i k takovým praktikám, jako je používání kaučukových střel a zakotlování, tzn. obkličování demonstrantů tak, aby neměli žádnou možnost úniku. Potom následuje bití a další formy násilí!
S tím vším jde ruku v ruce i kriminalizace sociálních protestů, ke kterým sahá nejen vláda, ale i tisk – operuje se s takovými pojmy, jako ekoterorismus, krajně levicové milice, případně i intelektuální diktatura, což je pojem, ke kterému často sahá francouzský ministr vnitra, mimochodem sám vyšetřovaný za znásilnění…
Lisa: Velká mobilizace proti důchodové reformě, stejně jako předtím proti jiným finančním reformám, je reakcí proti neefiktivitě kapitalistických institucí, k nimž ovšem patří i sociálně-demokratické strany, pevná součást systému. Jejich účelem je mj. také chránit buržoazii. Historicky sice byly spojované se sociálními výdobytky během 20. století, ale to ve skutečnosti nebyla jejich zásluha. To byl výsledek širokých lidových mobilizací a protestů, a soc-dem. strany se na tom jen svezly a sklidily politické ovoce.
Spousta radikálních aktivistů vidí jako jediné řešení protest, který by se nesl v radikálním, autonomním nebo třeba i syndikalistickém duchu – kde by neměla místo sociální demokracie (tam přitom Lisa řadí i Mélenchonovu Nepoddajnou Francii). Ta se jen snaží legitimizovat svou parlamentní činnost, která ale nikdy nevedla k cíli. Nepoddajná Francie tam vyzkoušela všechno. Pohoršené projevy, hlasování o nedůvěře vládě, případně pokusy o obstrukci. Ale nic z toho nezafungovalo, ani požadavek, aby se o reformě hlasovalo v referendu. Tahle fixace na volby a hlasování tak jen omezuje účinnost protestů. Stát je přece nástrojem vládnoucí třídy a v jejím zájmu prosazuje privatizaci veřejné správy, používání přímého násilí, a to všechno ve službách nejradikálnější frakce francouzské buržoazie.
Protestující proto požadují naopak návrat věku odchodu do důchodu k hranici 60 let, kde byl ještě poměrně nedávno. Jsou tu ale i další požadavky, jako navýšení minimální mzdy, životního minima, nebo protest proti nacionalistické náborovosti do vojenské služby, na kterém si vláda čím dál zřetelněji zakládá. Za tím vším je ale v podstatě už i obecnější odpor proti kapitalismu. Už jde o projev trvalejší politické angažovanosti.
Hnutí se projevuje i dalšími způsoby – jako např. plakátováním a graffiti, které mají ten význam, že ulice, které byly budované státem, si teď přisvojují masy, no a protože ulicemi chodí a jezdí opravdu všichni, tak to znamená, že i příslušníci buržoazie, kteří tak jsou nuceně konfrontováni hesly nepřátelskými vůči jejich politice.
Důležitou součástí protestů byly odjakživa i studentské aktivity odporu, které vláda zvlášť nerada vidí a bojí se jich, protože když masově protestuje studentstvo, tak to znamená, že nová generace budoucích zaměstnanců bude zároveň generací odpůrců systému. Během nedávných protestů bylo v ulicích po celé Francii na půl milionu studentů, z toho jen v Paříži na 150 000!
Studenti protestují nejen proto, že si uvědomují, že i jich se dotkne pravicová důchodová reforma, ale i proto, že dopady státní politiky vidí už teď. Už nyní zažívají pokles životní úrovně, vnímají, že stoupá výše školného na univerzitách, a naopak se škrtá v oblasti stipendií, zatímco náklady na studium systematicky rostou.
Jednou z nejpřístupnějších forem protestů pro Francouze je tzv. legální, předem ohlášená demonstrace, kterou většinou organizuje Intersyndikála, tedy odborová sdružení, která jednají ve shodě, zatímco v zemi je hodně odborových svazů, které si navzájem konkurují. Odbory jsou docela heterogenní, jsou to ty sociálně demokraticky orientované, pak ty radikálnější, ale existují i odbory vyloženě pravicové (FAGE). Odborová konfederace CFDT zase vede jednání s vládou a výzvy ke generální stávce z principu odmítá.
Taková Intersyndikála může hnutí kanalizovat, ale také ho může umrtvit, což právě teď udělala velká demonstrace proti důchodové reformě, která se konala na 1. máje. Nejkonzervativnější síly v Intersyndikále pak dosáhly toho, že další velká masová demonstrace bude až 6. června. To navenek naznačuje, že protestní hnutí ztrácí dech, ačkoli vztek v populaci stoupá.
Ti, kterým se nelíbí tato umrtvovací politika Intersyndikály, mohou působit mimo její rámec a uspořádat si svoje vlastní demonstrace, které mohou být neohlášené, nelegální a mnohem konfrontačnější, včetně případného ničení majetku. Takové demonstrace mají velkou symbolickou sílu, ale jsou na druhou stranu i vděčným námětem pro nepřátele demonstrací, kteří pak mohou o to hlasitěji kritizovat demolici výloh bank a luxusních obchodů jako by to bylo něco špatného. Přitom ničení obchodních galerií někde ve Štrasburku, které fungují svým způsobem jako hráz oddělující vyšší vrstvy s jejich komfortem od reality, jakou zažívá většina lidí, má svůj význam. Zrovna tak role radikálních a revolučních stran by měla spočívat v tom, pokusit se dát našemu hnutí revoluční perspektivu a proměnit defenzivní hnutí v ofenzivní. Dát hnutí zároveň organizační řád a strukturu.
(rj)
