Po celém světě si Palestinci a sympatizanti jejich spravedlivého boje za osvobození připomněli kolem poloviny května už 75. výročí Nakby (arabsky »katastrofa«), kdy sionistické milice brutálně vyhnaly 80 procent původního arabského obyvatelstva Palestiny, aby si zde mohly založit židovský stát. Letos se zapojila symbolicky i Praha. A to murály Fuada Alymaniho na Těšnově, které přikládáme na fotografiích.
Palestinští uprchlíci jsou jediní, kterým noví vládci jejich země nikdy neumožnili návrat do vlasti, a dodnes i ty, kterým se podařilo zůstat, vnímají pouze jako demografickou hrozbu a nadále se je pokoušejí vyhnat všemi možnými prostředky, od bourání jejich domů, vytrhávání jejich olivovníků či bránění jim v přístupu k vodě, až po dennodenní teror dosahující v praxi metod plíživé genocidy. Tyto dlouhodobé a systematické politiky státu Izrael dnes Palestinci označují právě za pokračující Nakbu, tedy etnickou čistku.
U kulatého stolu v levicovém americkém televizním, rozhlasovém a internetovém zpravodajském pořadu Democracy Now diskutovali k tématu s investigativní novinářkou a spisovatelkou Amy Goodmanovou, nově Munir Nuseibah, právník zabývající se lidskými právy a ředitel jeruzalémské kliniky pro lidská práva Al-Kuds, Saleh Hidžází, člen Palestinského národního výboru pro bojkot, a Peter Beinart, šéfredaktor Jewish Currents, který zaprovokoval nedávným článkem »Mohl by Izrael provést další Nakbu?« Je profesorem žurnalistiky a politologie na Newmark Graduate School of Journalism na City University of New York, CUNY. Saleh Hijazi je bývalým zástupcem regionálního ředitele Amnesty International pro Blízký východ. Byl klíčovým výzkumníkem jejich zprávy »Izraelský apartheid vůči Palestincům«.
Střípky k výročí
Amy Goodmanová: V roce 2018 jsem vedla rozhovor s Mahmúdem Salahem, který přežil Nakbu a v roce 1948 byl nucen opustit svou rodnou vesnici Sar’a. V době, kdy s námi mluvil, mu bylo 86 let. Narodil se ve vesnici nedaleko Jeruzaléma, která byla v roce 1948 bombardována a obsazena. Popsal, jak jeho rodina hledala útočiště na dnešním Západním břehu Jordánu. Spával v jeskyních, pod stromy, stěhoval se z uprchlického tábora do uprchlického tábora, než ho OSN nakonec poslala lodí do Jižní Ameriky, do Venezuely. Pak se dostal do Kolumbie. Mluvila jsem s ním v Chicagu, kde žil, a zeptala jsem se ho, co pro něj znamená slovo Nakba?
Mahmúd Salah: Nakba znamená katastrofu mého srdce, katastrofu mé rodiny, katastrofu mé duše, katastrofu mé země, protože je to – Nakba, je to historie mé země, mého dědečka, babičky, katastrofa mé i víry, mého náboženství, mé školy, která byla zničena. Nakba, to je slovo, které je velmi, velmi zvláštní slovo, těžké slovo. Je stále v mém srdci. A předávám ho svým synům. Dávám ho svým – všem, které znám z rodiny.
Amy Goodmanová: Salehu Hidžází, mohl byste mluvit o významu dnešního dne v OSN, kdy si poprvé připomínají Nakbu? A také o vaší předchozí práci v Amnesty International, kdy vloni poprvé hovořili o Izraeli jako o státu apartheidu.
Saleh Hidžází: Vlastně oboje, jak první uznání a připomenutí Nakby OSN, tak uznání Amnesty International, že režim, který Izrael vnucuje Palestincům, je režimem apartheidu, režimem, který s Palestinci zachází jako s méněcennou rasovou skupinou a vnucuje jim systém útlaku a stát nadřazenosti židovského etnika s co nejmenším počtem Palestinců, nejlépe žádnými na území Palestiny – obojí přichází s uznáním toho, co Palestinci říkají už mnoho a mnoho let. Je to uznání palestinského výkladu, že se v roce 1948 stali oběťmi plánované etnické čistky. A že tato událost z roku 1948 trvá dodnes, že stále čelíme stejnému systematickému vyvlastňování, vysídlování i systematickému zabíjení.
Peter Beinart: Problémem ve snaze obviňovat Palestince z vlastního vyhnání a tvrdit, že k němu došlo až v důsledku útoku arabských armád na Izrael, je především to, že značná část ze zhruba 750 000 Palestinců, kteří byli vyhnáni nebo ve strachu uprchli v letech 1947-1949, tak učinili ještě před útokem arabských armád, před vyhlášením nezávislosti Izraele v květnu 1948, a také proto, že toto vyhánění neskončilo s koncem války. Stačí si přečíst izraelské historiky, například Bennyho Morrise v jeho knize Israel’s Border Wars, kde hovoří o tom, že Izrael pokračoval ve vyhánění, i když v menším měřítku, až do padesátých let. Pak Izrael v roce 1967 opět vyhnal velké množství Palestinců (okolo 350 000). Pointa mé eseje tedy spočívá v tom, že ačkoli docházelo k výkyvům v tempu vyhánění Palestinců, jedná se o kontinuální proces od vzniku Izraele, protože Palestinci pro Izrael zůstávají problémem. Lze říci, že základním cílem izraelské politiky je úsilí o ovládnutí co nejvíce (palestinského) území s co nejmenším počtem Palestinců…
Přepis a editace výtažků z výročního rozhovoru od kulatého stolu Democracy Now z facebookové skupiny Sdružení Přátelé Palestiny!
(rj)
FOTO – autor a FaceBook/Fuad ALYMANI
