(Dokončení z minulého a předminulého týdne)
A: »Náměstí revoluce je velký vybetonovaný čtverec s památníkem José Martího. Někdo ze skupiny zažertoval, že to tady vypadá jako na Strahově a se smíchem dodal, že je to jako v době Spartakiády.«
O: Nekonají se zde jen oslavy 1. máje a plamenné projevy státníků (uvedla autorka), ale i jiné důležité akce. Např. zde Fidel odsouhlasoval první porevoluční zákony. Mluvil zde i papež Benedikt XVI. při návštěvě v březnu 2012. V památníku je muzeum kubánského spisovatele a národního hrdiny. Před ním je jeho 17 m vysoká mramorová socha. Výtahem lze vyjet do výšky 120 m a mít Havanu jako na dlani. Autorka pozapomněla, že je na náměstí Národní knihovna a za Fidela postavené Národní divadlo. Opomněla i to, že náměstí je stále plné turistů. Já jsem hrdý na naši Spartakiádu, jíž jsem se zúčastnil jako cvičenec. Proto až pojede autorka znovu na Kubu, doporučuji jí navštívit památník José Martího a doplnit si mezery.
A: »Ve Viňálesu jsme narazili na pomník Miamské pětice, odsouzené do vězení za údajnou špionáž, neboť končila sestřelením dvou letadel. Zůstali mrtví 4 Amíci. Desítky let se USA a Kuba hádají, zda letadla byla sestřelena ještě na Kubě či v mezinárodních vodách. Ve kterém týmu je děda, je jasné. SČKP dokonce iniciovala vznik skupiny lidí za osvobození pětice. Výbor pořádal demonstrace před velvyslanectvím USA v Praze. Na akci vystoupila i Marta Semelová a Orlando García (netuším, kdo to je).«
O: Když pět Kubánců v Miami zjišťovalo, co proti Kubě chystají americké skupiny, tak CIA (včetně prezidenta) z nich udělala špiony, a ne bojovníky proti terorismu. Za podpory podplacených novinářů vykonstruovali monstrproces bez možnosti obhajoby: Nordelo obdržel dvakrát doživotí + 15 let, Salazar doživotí + 18 let, Rodriguez doživotí + 10 let, Lord 19 let a Sechweret 15. Psali jsme nesouhlasné rezoluce, sešli se s manželkami, pořádali protesty. Známe pravdu. Léta bojů SČKP a dalších organizací po celém světě přinesla kladný výsledek. Americký špion Gross byl vyměněn za členy »M5«. Neznámý García byl tehdy předsedou Martíovské organizace (lídr Kubánců žijících v ČR). Ve Viňálesu nebyl pomník, ale plakát, prezentovaný po celé Kubě ještě s heslem Vrátíme se! To autorka neuvedla.
A: »Jestli se levicově smýšlející lidé scházejí i jinde než na demonstracích, to musí být večírky!? Internacionálu střídá Guantanamera. Nacamraný mladý mírotvorec se pokouší tančit kozáčka. Soudružky s fialovými květáky na hlavách vlní boky v rytmu salsy a předseda výboru v rudém tričku s Che Guevarou na prsou hází šipky do hvězd vlajky USA.«
O: Takovou snůšku hloupostí může vymyslet jen autorka v rumovém oparu. Já nikdy nic podobného neviděl.
A: »Po ubytování v soukromí ve Viňálesu nabídla skupině za sjednanou sumu ubytovatelka i večeři, a to kuře nebo humra. Vybrali jsme si humra. Příprava trvala hodinu a půl a humr byl hnusný. Dědovi chutnal. Na trase jsme se setkali u soukromníků s betonovou postelí, hnusnou pláží a městem Matanzas, se silnicí se samými výmoly, s rozbitým autotaxi.«
O: Zájezd bez průvodce je sázkou do loterie vždy. Snídaně, obědy a večeře v hotelech 3. a 4. kategorie, které jsme využívali s turisty, byly vždy formou tzv. švédských stolů, kde si každý vybíral, co chtěl. Strava byla pestrá, doplněná ovocem, moučníky, zmrzlinou a pitím. Všichni si výběr pochvalovali. Vybavení hotelů odpovídalo evropským standardům. Silnice první kategorie na Kubě mají dobrou úroveň. Naše silnice v okrajových okrscích se velmi často blíží těm kubánským. Z Viňálesu jsem nikdy nejel na pláž Cayo Jutias. Vím jen, že ostrůvek Cayo byl propojen s pevninou v roce 1990 sérií betonových mostů. Na Kubě je asi 300 pláží divokých a 47 rekreačních. Je z čeho vybírat. Nám se líbila Santa María, Ancon, Santa Lucia, pláže na ostrově Guillermo, na Kokosovém ostrově a Varadero. Autorka si vybrala kromě Jutias (zhodnotila slovem krása), pláž Coral v Matanzasu (hrubě se jí nelíbila), stejně jako město Matanzas. Pláž tady nás nikdy nelákala, neboť je vedle silnice bez okolní přírody. Rozbité soukromé autotaxi bylo nahrazeno vozem stejné značky. Soukromé ameriky mají svá léta za sebou. S tím každý, kdo je pronajímá, musí počítat.
A:Autorce se líbila vyhlídka do Viňáleského údolí. Nelíbil se jí způsob pronajímání půdy státem zemědělcům ochotným pěstovat tabák v tomto údolí. Pěstitelé totiž 90 % tabáku odevzdávají státu za stanovenou cenu a 10 % zůstává pro vlastní potřebu, nebo prodej turistům.
O: Nenávist k režimu se i zde u autorky projevuje v plné parádě. O překrásné vyhlídce neuvádí nic. Jen to, že děda koupil od prsaté Kubánky vystupující tady v kapele další CD. Okrajově se zmínila o hotelu Las Jasmínes, kde se natáčely dva díly Majora Zemana. Přitom jde o jednu z nejkrásnějších oblastí celé Kuby – Národní park Viňáles registrovaný UNESCO. Jde o soubor dlouhých údolí, rozdělených vápencovými horami, mogoty. Do dálky svítí vápencové stěny. Oblast propojuje systém jeskyní a podzemních řek. Roste tu mnoho endemitů a žije hodně endemických ptáků. V údolí jsou malá políčka pro pěstování juky, rýže, ale hlavně tabáku. Pěstuje se tu nejlepší tabák světa, říkají odborníci. Proto poptávka po půdě předčí nabídku. Tudíž neexistují ani volné smlouvy na pronájem půdy. To svědčí o výhodnosti smluv pro stát i pronajímatele. Negativní řeči před turisty vybízejí ke zvýšeným nákupům doutníků na farmách.
A: »Do Valle de los Ingemas (Údolí cukrovarů) jezdí vlak při stanoveném množství turistů. Asi po hodině jízdy zastavuje v Manaca Iznaga. Tady je k vidění koloniální hacienda, cukrovar a strážní věž, ze které hlídači sledovali, zda otroci dost otročí a nezdrhají. Kdo zdrhal, byl zastřelen. Nyní u věže sedí černoch, který kasíruje bílé prdele (nás). Po hodině a půl jedeme dál. Projížděli jsme krásnou krajinou. To je na Kubě stejně nejhezčí. Koleje končí v ruině starého cukrovaru, kde je opět k vidění lautr hovno. Mašinfíra řekne, že zpět jedeme za půl druhé hodiny. Aby nás oholili, jsou tu dva stánky (jeden drahé pití, druhý dražší jídlo).«
O: V údolí cukrovarů jsou už samé ruiny z 19. století. Hlavní atrakcí je statek Manaca Iznaga, vybudovaný v roce 1750. To hlásají všechny průvodce Kuby a skupina ho viděla. Viděla i krásnou přírodu, již však nepopisuje, a koleje skutečně končí v ruinách. Ke zhlédnutí bylo tedy dost věcí včetně přírody. Autorka si během jízdy měla uvědomit, čím kubánský národ v minulosti prošel. To jí zřejmě nestálo za zmínku. Pokud jí nevyhovoval turistický vlak, mohla se skupinou volit i cestu autobusem z Trinidadu.
A: »Dle mé představy pláž Varadera vznikla tak, že Stvořitel vzal fůru písku, kterou chtěl rozsypat na Bahamy. Hrst mu vypadla těsně vedle Kuby. Bůh si řekl: Ať tu mají chudáci něco pěknýho. Nyní se tu ročně promočí tři miliony plážových povalečů.«
O: Varadero je pokládáno za jednu z nejhezčích pláží světa. Přispěl k tomu bělostný písek, azurový Atlantik, pozvolný vstup do moře a vybudovaná infrastruktura. Ještě v roce 1978 na poloostrově Hicacos byla pouze vila magnáta Duponta, hotel Internacional a 2-3 hotely při vjezdu na Hicacos. Dnes bělostnou, 25 kilometrů dlouhou pláž doplňuje 60 hotelů. V každém vám objednají nejrůznější výlety a zájezdy včetně autobusové dopravy do Havany, Viňálesu, Trinidadu…. Lze tu navštívit delfinárium, potápět se, skočit padákem, lovit ryby, hrát golf, zhlédnout jeskyni, pozorovat podvodní svět…. Na Varaderu se nejen lenoší, ale i užívá, zde se žije. Na Varadero jsem jezdil s Kubánci v letech 1977-80. Byli to zaměstnanci závodu na výrobu školního nábytku z Batábano. Zájezd organizovaly odbory. Kubánci tedy poloostrov navštěvovali běžně.
A: »Když máte zelenou turistickou kartu, odbavování je v pohodě. Kdo přiletí z Miami nebo má růžovou kartu, musí do speciální fronty pro imperialisty a podrobně se zkoumá obsah zavazadel a účel cesty. Kuba povoluje 12 účelů (např. návštěva rodiny). Turistika mezi nimi není. Takže jasný vzkaz: Nepřátele socialistického zřízení na Varaderu nechceme.«
O: Rozdělení do dvou front naučila Kubu Evropská unie. Při cestě před naším vstupem do EU jsem musel v Německu jít i já do fronty nečlenů Unie. Vyškolili je též různé aféry vzniklé v minulosti mezi USA a Kubou. Dvanáct účelů cesty na Kubu si nevymínila Kuba, ale USA. Ty už od blokády, zavedené v roce 1961, trvale brání americkým turistům v příjezdu na Kubu. Proto zavádějí různá omezení, která následně platí mezi oběma státy. Někteří Američané obcházejí zákaz cestou přes jiné státy. V důsledku možných následků z porušování zákona se nedávají ani kubánská razítka do pasu. Že Kubě nevadí turisté ze Západu, o tom svědčí stále se zvyšující počet návštěvníků z Kanady, Španělska, Itálie, Německa, Japonska…
A: »Navzdory, že dědu mockrát podvedli, natáhli, naštvali a obalamutili, mluví o nejnádhernějších třech týdnech, které kdy zažil. Skupině cyklistů ve vlaku z Vídně do Prahy vyprávěl, kde byl a jak se měl. Papaja mu téměř lítala do pusy. Pil koktejly s roztodivnými brčky. Viděl udržované památky. Obchody přetékaly laskominami a on jedl humry. Koukala jsem jak blázen.«
O: Po zhlédnutí Kuby bylo spokojeno nebo nadšeno 95 % mých turistů, lidí různého věku i zaměření. Počínaje studenty, dělníky, vědci až po různé podnikatele. Autorka svou knihou určitě nic na názorech této většiny nezměnila.
Na co autorka zapomněla, nebo nechtěla přiblížit
Těch důležitých věcí je mnoho. Uvedu ty nejdůležitější, které staví Kubu do jiného světla. První je vytvoření podmínek pro rozvoj turistiky. Kuba vybudovala ve spolupráci se známými světovými organizacemi za 20 let přes sto hotelů té nejvyšší kategorie v různých částech země. Dnes už to není Varadero s pěti hotely, ale se 60. Dvacet jich postavili na Kokosovém ostrově a Guillermu. V nich se denně rekreuje 10 tisíc turistů. Ostrovy jsou propojeny dvouproudovou silnicí s mosty, které umožňují cirkulaci mořských proudů. V hotelu Iberostar Daiguiri jsem s našimi turisty opakovaně strávil čtyři dny. O stravování se staraly čtyři restaurace (mezinárodní, mexická, italská a kubánská). Od vajec přes ovoce, sýry, ryby, všechny druhy masa a přílohy po pizzu, špagety, sladkosti, zmrzlinu, pudinky a pití (džus, pivo, víno, tucola). Nechybělo nic. Pauzy mezi jídly překrývaly dva bufety a tři bary. Vše doplňovaly obchody s dárky a doutníky, bazén, pláž, stoly pro ping pong, tenisové kurty a hřiště pro malou kopanou. Zájemci mohli tančit salsu, cvičit aerobik. Večer předvádělo show na vysoké úrovni divadlo. V divadelním baru jsme si tak jako jinde objednávali míchané nápoje, vína, rumy, koňaky… All inclusive. Pokračovat se dalo až do kuropění. O pohodu v komplexu se starala i lékařka a pracovnice nabízející zájezdy vypůjčenými auty, či smluvenými autobusy po celé Kubě. Služby byly poskytovány v dohodnutém termínu za platbu předem. Fungovala směnárna, půjčovna kol, motorek i aut. Turisté létali na Kokosový ostrov z Kanady, Argentiny, Havany…
Na stejné úrovni vyrostlo na zdejších ostrovech 17 dalších hotelů a na Varaderu 30. Kvalitou o něco níže byly tři hotely na pláži Ancon a pět v Havaně. Když zanikly socialistické státy, Fidel dohodl propůjčení významnějších komplexů od odborů s tím, že část nevyužité kapacity bude bezplatně využívána kubánskými turisty. Setkal jsem se s nimi na Varaderu. Měli zaplaceno ubytování a stravování s nealkoholickým pitím. Zvýšené požadavky si už hradili sami. Časem Kuba k turismu přiřadila i soukromé ubytování a stravování. Zatím nemají úroveň státních zařízení.
Celý svět zná brigády kubánských zdravotníků pomáhajících při přírodních katastrofách, zdolávání pandemie i při napomáhání vzdělávání lékařů a učitelů z cizích zemí. Celý svět obdivuje úžasnou pomoc při odstraňování negramotnosti ve světě. A dále. Kubánští lékaři poskytli přímou pomoc Po zemětřesení v Chile (1960). Obdobné to bylo v Peru (1970), Nikaragui (1972), Mexiku (1985), v Íránu (1990) atd. Loni lékaři z Kuby pomáhali zvládnout coronavirus v Itálii. Přestože ekonomická situace na Kubě byla složitá, Kuba od března 1990 neváhala umožnit bezplatnou rekreaci 26 tisícům ukrajinských, běloruských i ruských dětí z oblasti Černobylu či vyšetřit na šest milionů lidí a odstranit šedý zákal desítkám tisíc lidí ve Venezuele, v Bolívii… Podílela se v největší míře i na likvidaci eboly v Africe. Je příkladem socialistického modelu spolupráce mezi národy.
Jedničkou je i při výrobě léků. Nyní vyrábí většinu léků, které se v zemi používají. Přes 300 produktů vyváží do více než 50 zemí (např. vakcínu na rakovinu plic – cimavax). Má 12 výzkumných center a 32 firem s více než 20 tisíci pracovníků. Zastřešuje je státní podnik BioCubaFarma. Vývoj léků přináší přes 12 miliard korun ročně. Kuba jako jeden z mála států světa vyvinula proti coronaviru očkovací látky Soberano, Soberano 2 a Abdalu, jimiž naočkovala celou populaci včetně dětí od dvou let. Výmluvné je i srovnání výsledků pandemie koronaviru mezi ČR a Kubou podle loňských údajů WHO: V ČR se nakazilo 4,11 mil. lidí, zemřelo 41 118. Na Kubě 1,11 mil. lidí, zemřelo 8530. Počet obyvatel v obou zemích je přibližně stejný. Sledování života a vývoje na Kubě si žádá zdravý rozum!
Jozef ŠTOFAN, SČKP Brno
FOTO – autor
