Možná není úplně fér psát již dnes o Miloši Zemanovi v čase minulém. Ale když už ta zmínka padla, zdá se mně naopak i vůči němu samému poctivější, když ještě předtím, než mu projde několik dalších příležitostí k rozloučení s veřejností, připomenu některé ze vskutku podstatných otázek jeho doby a »vlády«.
Derniéra s nositeli řádů (která je přímým pokračováním mýtického obcování panovníka s jeho věrnými u kulatého stolu) měla tentokrát netradiční zakončení nádhernými Hálkovými a Smetanovými Večerními písněmi. Zeman tím opět (a naposled?) prozradil, že je domovem v nejvyšších patrech české národní kultury. Osud ho poslal, aby jednal v čase, a je to čas stále se prohlubujícího primitivismu, kdy zejména lidové vrstvy ztratily veškeré nástroje, které kdysi umožňovaly jistou participaci na veřejné moci, tj. zejména odbory a dělnické, resp. malorolnické politické strany. Nechtěl-li být Zeman loutkou dnes prakticky naprosto bezuzdného kapitálu (a k tomu zahraničního), musel si vymýšlet různé převleky, jako například předstírat bodré kamarádství s obhroublými »lidovými« chlapíky u našich sousedů apod. Ve skutečnosti je Zeman prvním z šéfů českého, resp. československého státu, který byl pro výkon této funkce speciálně školen. Neboť, ať se nám to líbí, či ne, správa moderního státního organismu si toho vyžaduje. A ať se nám to líbí, nebo ne, pravda je i to, že předlistopadový (»Husákův«) režim sice navenek přísahal na Leninovy demagogické výroky, jako že naučí každou ženu mužika spravovat šestinu světa, avšak potichu založil tzv. prognostický ústav a tam školil nejchytřejší hlavy dle špičkových nároků a metod. (V tom se k Zemanovi může přirovnat, s přihlédnutím k době, pouze T. G. Masaryk – neboť E. Beneš byl podstatou jen diplomat a V. Klaus národohospodář; ostatně, chceme-li, V. Havel divadelní kulisák. Výsledky vždy tomu odpovídající.) Miloš Zeman by vzděláním neudělal hanbu tomuto prestižnimu chovu, ale v porovnání se spolužáky (jako například Dlouhým, Komárkem či Ransdorfem) má přirozený dar nikoli pouhého vědění, ale právě umění tak stejně, jako je tomu s věděním a uměním vojevůdce. Miloš Zeman se jako politický vůdce osvědčil. Několik důkazů toho hned uvedu, jen předtím připomínám Bedřicha Smetanu jako příklad, že Miloš Zeman s námi v tomto hnusném cynickém světě byl způsobilý komunikovat prostřednictvím symbolů a aspirací naší národní kultury, vytvořených v roce 1879 – dřív než sám T.G.M. přišel do Prahy. Zeman byl politický vůdce bytostně a hluboce český – jako jím nemůže být žádný z oprávněných kandidátů na nadcházející volbu jeho nástupce.
Miloš Zeman před deseti lety vtáhl na Hrad symbolickým vztyčením evropské vlajky. Dnes je dost lidí, kterým to není po chuti. Mezi ně jsem patřil od začátku já. Musím říci, že mně těžko jde z pera i to slovo vlajka. Vždyť i náš zaoceánský patron-konkurent počítá své státy a podle počtu pečlivě skládá svůj Hvězdnatý prapor! Jen tato Evropa monopolů nikdy nepřekoná prokletí svého zrodu ze »Společenství uhlí a oceli«, a jejích nesmyslných 12 hvězd to symbolizuje, stejně jako drzý výsměch jak suverenitě národního státu, tak suverenitě občana! To jistě nejsou věci, které by se vymykaly chápání Miloše Zemana. Také je připomínal jeho předchůdce, prezident Václav Klaus. Dalo by se namítnout, že na rozdíl od Británie nebo např. Španělska či Francie pro nás k proevropské politice není alternativa. Budiž; ale my přece nechceme všeevropský chaos, nýbrž chceme vytvořit Evropu národů, která se může zrodit jedině na troskách tohoto euromolocha monopolů. Zeman měl asi svůj důvod, proč toho nedbal, a já nejsem oprávněn, abych mu dělal vykladače, a nemíním mu dělat obhájce. Mám jen čistě věcnou poznámku, že logika věcí možná vyplyne, až se dostaneme k Hedvábné stezce.
Zlatá struna historie
»Kdo v zlaté struny zahrát zná, jej ctěte víc než sebe…« – zpíval básník a s ním největší český skladatel. Oba měli na mysli osud českého umělce, jímž je často nepochopení. Na tom se za 150 let nic nezměnilo. Ale kolik měl Zeman toho dne u svého stolu básníků či umělců? Myslím, že bych je spočítal na prstech, nemluvě o tom, že to nejsou umělci nepopulární; Zeman v tomto ohledu ví, koho si vybírat. Všechno nasvědčuje, že smetanovskou symboliku třeba pozvednout do abstraktnějších poloh, aby byla zde konkrétně srozumitelná.
Zeman vskutku vyhmátl pravou zlatou strunu naší historie a zahrál mistrně na harfu krále Šalamouna. Vím, že se to nelíbí značné, možná většinové části čtenářské obce listu, pro který to píšu, ale tím spíš to považujme za Zemanův podnět určený hlavně právě nám takzvaně nalevo. Vždyť ve druhé polovici 40. let minulého století a ještě aspoň 20 let po skončení druhé světové války byla britská světová říše hlavním reliktem klasického kolonialismu a úporný židovský terorismus bojující s ní o Palestinu byl výrazným dějinotvorným činitelem posunujícím svět pro nás žádoucím směrem. A právě v tom se uplatnila naše Republika (tj. diplomacie Jana Masaryka) jako hlavní dodavatel zbraní a hlavní spojenec rodícího se Izraele. A to je hlavní otázka dnes přímo k nám: Bylo snad předem dáno, že se z budoucího státu stane hlavní odnož Uncle Sama ve Středomoří a na celém Blízkém východě? Hrdina SSSR generál Sochor cvičil v mimoňském prostoru židovskou údernou brigádu, byla to největší organizovaná síla židovského odboje a předpokládalo se, že bude nasazena koncentrovaně; židovští bojovníci prošli skoro všichni nacistickými koncentráky či hnutím rezistence v nejrůznějších evropských zemích a všichni byli do extrémů oddáni protinacistickému, protifašistickému a v naprosté většině tehdy i socialistickému zápasu… Z toho všeho dnes, pravda, zůstali jen poslední pamětníci. Ale v Izraeli se v každé generaci znova rodí historici, spisovatelé, novináři atd., celá kulturní elita vracející se k počátkům. V každé generaci jsou mezi nimi lidé odhodlaní zasvětit život starým ideálům… Musíme opravdu donekonečna stavět mezi ně a nás zeď, kterou si vynutilo chruščovovské bezvýhradné ztotožnění s protiizraelskými Araby (a to dočasně i s jejich terorismem)? Alespoň pro nás by měl Zeman být podnětem k zamyšlení.
Zmínil jsem se o nejvýznamnějším našem příspěvku do obecných dějin po roce 1945, jímž je jistě vojenské spojenectví s rodícím se Izraelem, čímž jsem se dostal k lásce, kterou mám se Zemanem společnou, vůbec největší lásce nejspíš oboustranně – a tou je přirozeně ČeskoSlovensko (takto psané navzdory bakalářům pravopisu). Zeman ještě v poslední moment před rozhodnutím o rozdělení přišel s vlastním projektem Unie. Nebyl slyšen ve vřavě vzbouřeného času, což je dost přirozené. Ale proč, když o mnoho let později přišel s návrhem obnovit vysoko zavazující, vysoko prestižní značku Made in CzechoSlovakia, stačilo k odmítnutí podnětu ze slovenské strany pouhé jeho zlehčení tehdejší americkou loutkou na postu slovenského prezidenta (jehož jméno tu ani uvést nemohu bez toho, že bych tím bezděky snížil Zemana)? – Možná, že tou nejpodstatnější příčinou byla všeobecná adaptace na lajdáckou práci a výrobky »na jedno použití«, čemuž Zeman marně staví do cesty sebevědomí člověka-tvůrce a zároveň jeho sociální odpovědnost. Jistěže právě tomu lajdáctví stála v cestě ta jedinečná, po celém světě zakotvená značka nejvyšší kvality práce, ne však třídy de Luxe, jako spíše Popular… Slušný život pro všechny pod naším Sluncem – to je nakonec to jediné, co zůstalo, teď už jenom v muzeích, z práce několika generací československého pracujícího lidu…
Nekamenujte proroky
Zdá se, že v našem partesu už pomalu od Zlatých strun přecházíme k titulu Nekamenujte proroky… Nicméně zaznamenávám své pevné přesvědčení, že všechna následující témata už kotví v té zmíněné lásce, ze všech největší:
Předně Dunajsko–odersko–(labský) průplav, projekt ze všech »Zemanových« snad nejvysmívanější (třebaže Zeman tento víc než stoletý projekt nejen oprášil, ale též spolehlivě rozdělil na dvě etapy, a tím ho maximálně zpřístupnil mozkovnám zcela orientovaným na přemýšlení v rámci čtyřletých volebních cyklů). Moravan možná dodá, že Zemanovou chybou byla právě »de-pragizace« první etapy, ale to je dnes stejně jedno, přece je jasné, že pro zkušené šíbry to byla nanejvýš snad příležitost ke zlepšení materiálního standardu expertízami (nepochybně odmítavými). Možná, že striktně ohraničené mozky a studená srdce dnešních expertů opravdu měly za to, že Zeman si usmyslel něco jako Opatovický, anebo v nejlepším případě Baťův kanál. Ale tak nekonali naši praotcové, vychovaní Janem Pernerem a jeho nástupci! Každý jejich technický projekt měl vysoký národní cíl. A právě ten, píšu najisto, převzal vzdělaný vlastenec svého národa a své původní Republiky Miloš Zeman. Kdo je totiž disponován, aby myslel v takovýchto souvislostech, vidí na první pohled, co nezpozorovali žádní státníci, protože žádné nemáme: že se mělo jednat o velký (nejen plavební) kanál – dovolím si poněkud přeskočit – řekněme čínských rozměrů (tj. takových, jaké historicky vytvořily velkou Čínu). Takovýkanál by nám totiž spolehlivě obnovil ČeskoSlovensko jakožto v daném světě jedinou relativní jistotu přetrvání našich národů. Nejprve by je obnovil ekonomicky, protože by jedno i druhé národní hospodářství k sobě přitahoval, což jsme předtím dlouhá léta postrádali. Spolu s již existující bývalou Rakouskou severovýchodní drahou (z Břeclavi do Moravské brány a dále do Krakova) by nutně přitahoval také hlavní severojižní dálniční tah, takže by mimochodem řečeno chránil naše slovenské, ale i moravské silničky a podél nich stojící dávné domky. To vše spolu by také našim tradičním protivníkům, kteří vždy chtěli k sobě na náš úkor, Polákům a Maďarům, nabízelo, aby si podali ruce (díky nejen nejbližší možné dopravní trase, ale také průplavu ve znění dávno platných smluv automaticky mezinárodnímu). – Nebudu pokračovat ve své (beztak neplacené) expertíze, vždyť i ťulpasovi je tu všechno jasné.
Dobré jméno ČeskoSlovenska
A mohu přejít k dalším Zemanovým moudrým pokusům o rehabilitování původního dobrého jména ČeskoSlovenska. Hned ze začátku byl v Jekatěrinburku zdánlivě jen obnovit pomník tam pochovaných legionářů. To jistě, je to zásluha. Ale Zeman prvý věděl, že za tím je také někdejší, řekněme, hlavní město Legií. Odtud vycházel také Mohutný sen, zvěčněný ve stejnojmenném románu legionářského generála Medka. Byl to věru mohutný sen, že naše Legie dobudou Moskvu a vrátí ji ruským národním silám (ne nutně carovi). To Zeman samozřejmě znal, a v Jekatěrinburku nemohl nezpozorovat to, co já vím jen zprostředkovaně z lidových kronik a brožur z celého Povolží a Sibiře: že totiž ty dnešní místní národní síly Ruska (pokud je tak smím nazývat) ve všeobecném změtení pojmů jednoduše přebírají-přetírají někdejší pozdně bolševické antilegendy o zlých interventech, v daném případě »Bělo-češích«; jejich přirozená spojenectví s menševiky, esery a především ruskými národními socialisty, jejichž místní vlády se tvořily mnohde po cestě našich legií, se tu ztrácejí jako voda z cedníků místních bakalářů, ostatně neméně jako ten ruský socialismus. Je potřebí tak velké fantazie, jako měl ten dobrák Rudolf Medek, abychom si představili, co by tu znamenal ten legionářský vlak, jaký dokázali nynější nadšenci sestavit a vybavit pro několikaleté putování po trasách ČD a SŽ? – Věru, že kdybych byl mohl shodit jen 20 let, jistě bych byl Zemanovi nabídl, že sestavím skupinu nějakých 30 polobláznů (jak říkají jiní), kteří se budou střídat v tom nádherném dobrodružství od Bachmače k Vladivostoku! A co všechno bychom všady propagovali, jen kdyby nám prezidentská kancelář mohla zajistit minimální obživu! Bohužel tu už nebyl nikdo jiný, kdo by byl ochoten vzít to na svou hlavu – nejspíš proto, že ten, komu by tu ještě záleželo na dobrém jménu vlasti, by musel být blázen úplný.
Zemanova snaha o revokaci dřívějšího českého uznání Kosova je další list právě z tohoto seznamu: je to jen snaha o obnovení dobrého jména vlasti, které zaprodanci a odrodilci za lhostejného přihlížení většiny lidu potupili podlou a zákeřnou zradou našeho dávného, nejstaršího spojence, už od roku 1912 osvědčeného – a potom vlastně jediného, který neselhal, ani 1939, ani 1968. Oni nás nezradili, ale my… co jsme před tváří světa?!!
Účast na Hedvábné stezce
Mohl bych pokračovat, ale mé hrozné účtování se blíží maximálnímu rozsahu článku, a hlavně můj planctus už nezná většího hoře!
Proto naposledy jen ta skutečná opravdová inovace Zemanova: možná česká (a implicite nutně slovenská) participace na čínské Hedvábné stezce. Ta idea je plodem vzdělance, který neustrnul, když byl zvolen za státníka. Odpovídá současnému stavu světa a v něm myšlení člověka, který dobře odhaduje, kam se točí svět. Náhodou či zákonitě, to nevím, je to ve shodě s humanistickou perspektivou lidské existence, mimo jiné také s perspektivou životem poučeného socialisty. Planetární civilizace na povrchu naší planety se tu za poslední půltisíciletí zřetelně převažují »obráceně« – ve skutečnosti jsou to spíš váhy, které kolísají. V 16. století se na čínském pobřeží uchytili Portugalci, za staletí mírového soužití se tam (v Macau) vytvořila vysoká specifická kultura, která dnes dále vzkvétá v rámci dnešní ultramoderní (ale sociálně odpovědné!) Číny. Co kdyby dnes ta naše malinká ani ne bleška na glóbu sehrála roli čínské přestupní stanice do Evropy? To Zeman ovšem nikde neřekl, to si o něm pouze já, jakožto o člověku, jemuž vzdělání nezatemnilo mozek, myslím. Odpouštím proto Zemanovi tu ošklivost na stožáru na Hradě. Objektivně se mi to jeví jako jednak jediná možná výhoda, kterou by dávala současná Evropská unie ČeskoSlovensku, jednak jako jediná geopolitická cena naší země pro čínský kolos budoucích desetiletí. Také mi to perfektně ladí i s obnovenou ideou dunajsko-labského průplavu, i se Zemanovým původním plánem získat k tomu čínské investory. (Poznamenejme, že ten průplav, byť v měřítku, jež by si člověk v nejsmělejších snech svých ždál, zůstává opravdu jen stavbou malého měřítka v porovnání s již uskutečněnými čínskými kanály mezi velikými čínskými řekami.) Věci dostávají kontury, postavíme-li je vedle sebe. –
Ach! Málem bych byl zapomněl na naše malé kazisvěty. Chce snad někdo vážně věřit, že chtějí vložit sílu své vešky do Tchajwanského průlivu, anebo snad provokovat tchajwanské či tibetské politiky, kteří přece sami uznali a uznávají sebe za část veliké Číny? O, sancta simplicitas! Sjednaná práce kazisvětů má přece opačný cíl: ukázat Číňanům, že pánové těch vešek zatím nemíní dopustit čínské Macao v Evropě. (Dle osvědčeného vzoru počkáme, až se toho ujme někdo mohovitější… Žijeme v Čechách!)
Vlastně se mi tu po celý čas tiskne do pera pomyšlení na krále Jiřího Poděbrada. Podivné: vždyť tu těžko hledat jakoukoli vnější podobnost… Byl to ale vpodstatě jediný český národní král. Těžko uvěřit, že za 55 let po jeho smrti, tedy i tenkrát v dosahu života a politické zkušenosti téže politické generace, zvolili utrakvističtí velmoži svým panovníkem fanatického katolíka Habsburka. Jasný králi Jiří, příteli míru, odpočívej v pokoji, napsal kronikář.
Na závěr mám však jednu vážnou výtku. Může být adresována Zemanovi, anebo »nám«, anebo nejspíš nám všem: co když všechny ty pokrokové a vůbec obecně užitečné projekty měly ten jeden společný nedostatek, že zůstaly omezeny na takzvanou politickou třídu, a v ní prakticky právě na ty vrstvy, které jim přece byly nepřátelské ze své podstaty? Neměli jsme usilovat, aby se staly věcí všelidové diskuse, i když dnes je sám ten termín spíš odiózní (pro ty, mezi nimiž je nám dáno žíti)? – Asi by to stejně nepomohlo, ale nevyzkoušeli jsme to.
Jan TESAŘ, historik
