Prezidentský pel-mel naposledy

66

Zemanova derniéra předávání státních vyznamenání ve Vladislavském sále Pražského hradu u příležitosti státního svátku 28. října vyvolala různé reakce veřejnosti. Tu více, tu méně nadšené. Ale jistě valná část oceněných z letošní »várky« 78 udělených vyznamenání si zaslouží úctu a obdiv za práci či statečný čin. Miloš Zeman samozřejmě ocenil i své oblíbence, osobnosti dobře zapsané právě u něho samotného. Ostatně tak to činili i Václavové Havel a Klaus, takže nic nového pod sluncem. Jenže u Zemana se s prezidentskou kompetencí pojila ještě jedna (nedobrá) vlastnost, chuť šokovat až provokovat.

Zaměřím se jen na některé letošní momenty. Především – prezident potvrdil svou jedinečnou schopnost hovořit spatra, aby současně řeč měla hlavu a patu. Obdivuhodné bylo již jen to, jak v úvodu oslovil všechny významné zúčastněné, přesně podle protokolu, jak se sluší a patří. Osobně jsem velmi ráda, že byli oceněni protinacističtí odbojáři. Devět mladých mužů z Čech a Slovenska (studentů i absolventů), popravených exemplárně Němci 17. listopadu 1939 v ruzyňských kasárnách, získalo in memoriam Medaili Za hrdinství oprávněně. Jen mě mrzí, že pan prezident nevyslyšel například můj občanský návrh – jistě nebyl ojedinělý – na vyznamenání další oběti masakru českých vysokoškoláků na studentských kolejích. Člověka, který měl to štěstí, že přežil věznění v KT Sachsenhausen, a který neúnavně přednášel nejen studentům a mládeži o významu událostí 17. listopadu 1939, o tradicích studentského hnutí, o nezbytnosti míru a který se také zasloužil o návrat Mezinárodního dne studentstva. Mám na mysli dr. Vojmíra Srdečného (1919-2019), jemuž do stovky zbývalo jen málo týdnů. Mohl být oceněn ještě za svého života, nestalo se. Ani možnost připojit ke zmíněným devíti mladým mužům in memoriam desátého – zasloužilého kmeta – se nenaplnila. To je podle mě velká škoda.

Co však bylo zcela nepochopitelné – a dávám stranou vyznamenání pro ukrajinského prezidenta – je ocenění zakladatele a předsedy spolku Bezkomunistu.cz. Asi i vy, vážení čtenáři a čtenářky, jste kroutili hlavou. Jakému tlaku Zeman ustoupil? Jaké signály tím vyslal do společnosti? Chápu, že se řídí heslem »jen idiot nemění názory«. Už je změnil tolikrát. A tak se hlava státu, jež jako host navštívila sjezd KSČM v Nymburku, proměnila v hlavu státu fandící politickému spolku, jehož činnost nesvědčí rozvoji demokracie. To mi hlava nebere.

Ještě pár doušek na závěr. Řád bílého lva in memoriam pro generála Josefa Mašína st. z odbojové skupiny známé jako Tři králové odmítla převzít (od Zemana) Mašínova dcera Zdena. Čestného úkolu se ujala ministryně Černochová, evidentně natěšená – až zapomněla kontrolovat, že přehodit nohu přes nohu se při takové příležitosti, a ještě na pódiu, pro dámu jaksi nehodí.

Naopak se mi osobně líbilo prezidentovo galantní gesto políbení ruky maminkám dvou hrdinů, kteří zahynuli při záchraně jiných lidských životů. A také jsem uvítala Zemanovo vysvětlení, proč nelze vyznamenat členy teroristické skupiny bratří Mašínů. Fakt, že to zaznělo v přímém přenosu a za všeobecné pozornosti celé společnosti, je velmi důležitý.

Monika HOŘENÍ