»Strach je nejstarším nástrojem moci,« napsal francouzský spisovatel Albert Camus. Jeho slova nabývají na aktuálnosti a pravdivosti, když sledujeme počínání současné vládní moci. Ministři pětikoalice mají kolem sebe všemožné mediální a jiné poradce, kteří našeptávají, jak se vyvléknout z té smyčky strachu, která se pomalu, ale jistě stahuje. Strachu před hněvem lidu, jenž nabývá na síle nejen při demonstracích, ale hlavně v normálním, běžném životě. Strach z toho, že už nebudou sedět v dobře placených křeslech ministrů, náměstků, poslanců, senátorů. Ve správních a dozorčích radách a představenstvech firem za lehce vysezené peníze. Mocní ze Strakovy akademie se snaží nám, řadovým občanům namluvit, že strach máme my, soucitně promlouvají, ať ten strach nemáme, že nám pomohou, že nás nenechají padnout, že nám dají dávky, příspěvky. Prostě, že se rozdají, abychom byli spokojení a šťastní. Už si na to momentálně mocní najali jeden spolek, hloupě nazvaný Milion chvilek, jenž si napsal na svůj hlavní prapor heslo »Česko proti strachu«. Spolku teď šéfuje slečna s příznačným příjmením Strašáková. Bývalý hlavní křikloun »chvilkařů«, mladíček Mikuláš Minář, před parlamentními volbami tolik toužící se dostat do vysoké politiky, už ambice vzdal a zbyly mu jen vzpomínky na nedostudovanou evangelickou teologii.
Jistěže lidé mají strach z obrovské inflace a astronomických cen energií, pohonných hmot a roztáčející se spirály cen potravin a dalších životních potřeb, ale naši mocní neříkají, že ten strach způsobili oni svou nečinností a neschopností vládnout. A tak ten strach pomalu přerůstající v hněv a oprávněné naštvání se přenáší na ně a strach mají oni. Proto si chtějí pojistit moc nad hlavními médii – Českou televizí a Českým rozhlasem a uzurpátorským způsobem měnit volbu do jejich rad. Proto ministr vnitra iniciuje rychlé přijetí dezinformačního zákona, který by zavřel »ústa« všem, kdo nesouhlasí s pětikoalicí. Je to strach, který činí z českého premiéra poslušnou eurobruselskou a severoatlantickou loutku. O ministryni obrany a dalších »neviditelných« ministrech ani nemluvě…
Vladimír SLOBODZIAN
