Příležitost pro mobilizaci veřejnosti ve světle čím dál evidentnější klimatické krize se loni naskytla i radikálním klimatickým skupinám. Ty často kopírují taktické postupy a politický obsah svých aktivit od mezinárodních zastřešujících organizací. Bylo tomu tak i loni zjara při sérii fyzických blokád dopravních tepen v Praze aktivisty Extinction Rebellion (česky Rebelie proti vyhynutí, dále jen XR), které měly formou »přímé akce« upozornit na nečinnost vlády ve věci spalování emisí. Po kontroverzním dubnovém obsazení magistrály, přes níž měl v době happeningu potíž projet vůz zdravotnické záchranné služby, se však XR dostala pod palbu kritiky uvnitř klimatického hnutí. Decentralizovaná a svévolná struktura jak »rebelů«, tak ekologických aktivistů obecně, však neumožňovala nápravu reputace u veřejnosti ani sankce pro aktivisty XR. Neexistence jednotného vedení, které by bylo schopno vyvodit politickou odpovědnost pro neuvážené a ve výsledku kontraproduktivní akce jednotlivců, umožnila několika horkým hlavám zdiskreditovat letité snahy aktivistů kupříkladu ze sdružení Limity jsme my! či studentů z Fridays for Future. Aktivisté těchto skupin se snaží naplňovat své aktivity promyšlenějším a vůči (zejména pracující) veřejnosti vstřícnějším obsahem, nezahrnujícím kupříkladu moralistické tirády určené uživatelům automobilů se spalovacím motorem z řad průměrného občanstva.
Ani listopadová okupační stávka iniciovaná studentskou skupinou Univerzity za klima (dále jen UzK) nepřinesla kýžený výsledek afirmace požadavků ze strany široké veřejnosti. Proběhla víceméně bez pozornosti, nebereme-li v potaz štvavou kampaň na sociálních sítích ze strany některých pravicových novinářů a velmi vtipné, takřka neosvazácké prohlášení několika osob z katedry politologie Masarykovy univerzity v Brně, kteří se postavili za děkana své fakulty Balíka ve věci zamezení přístupu do atria stávkujícím studentům během nočních hodin. Skutečná podstata věci nebyla mediálně ani jinak reflektována, a to zejména proto, že nedošlo k její otevřené artikulaci. Zástupci UzK, ať již hovořili na kamery v místě stávek, nebo ve sledované talk-show DVTV, nedokázali nastínit ani nejradikálnější teze vlastního programu. Místo toho se odvolávali na nynější vládu, která musí »něco udělat«, aniž by poukázali na rozpor mezi současným stavem neoliberálního kapitalismu, jehož apologetem je současný Fialův kabinet, a zájmem jeho hegemonů na řešení klimatické krize. Reformistický duch oficiálních snah UzK pohřbil i jen možnost rozpoutat provokativní debatu, neboť většina argumentů stála naprosto konformně vůči statu quo. Ačkoliv se během covidové dvouletky struktura UzK prakticky rozpadla a pro potřebu listopadové okupační stávky byla obnovena »na koleni«, výsledek lze jen těžko považovat za úspěch. Se současným systémem se dobrým slovem domluvit nelze.
Jak již bylo zřetelně naznačeno výše, rok 2022 znamenal promrhání obrovské příležitosti postavit účinnou organizovanou sílu vůči decimaci obyvatelstva současnou kapitalistickou krizí, snad nejhlubší v dějinách tohoto systému. Nepodařilo se vytěžit mnoho ani pro komunisty, kteří se sice koordinovaně účastnili prvních podzimních demonstrací platformy Česká republika na prvním místě, avšak po zpozorování degenerace vrabelovského hnutí jí přestali proklamovat podporu.
Vzhůru do roku třiadvacátého, avšak již bez potrhlých figurek z »národovecké« scény po boku a dobrého slova pro ziskuchtivou oligarchii, zato se sebevědomím stoleté existence v první linii bojů za práva a jistoty neprivilegovaných, přesto hrdých a schopných lidí.
Jan BODNÁR
