Osmý březen je veliký svátek našich žen a maminek. Byl to vždy den, kdy jsme vyjadřovali všem ženám lásku, poděkování za účast v budování a ochraně naší vlasti. Byl to vděk za péči o naše domovy, zahrádky, o svoje město, vesničku, o životní prostředí, aby naše vlast byla krásná a spokojeně jsme v ní žili. Byla to vždy úcta ke své rodné zemi.
Na setkáních se ženami jsme jim říkávali »Milé ženy, jste pamětí naší krásné země. Vy víte, co je choroba, co je neštěstí. Vy víte, co je příkoří, co znamená lež, závist, zloba. A my víme, jak umíte chránit dobro a pravdu, jak se stavíte veškerému zlu. My se od vás učíme, my vám věříme…Ať si jen země letí do prázdna, ať letí, letí, jen když zbude jistota jednoho místa, místa našich žen…«
Jsem pamětník. Naše ženy v období po druhé světové válce byly u všeho dobrého, inspirujícího. Tvořily socialistickou vlast. Milovaly hukot sbíječek a míchaček, jeřábů a aut převážejících kubíky betonu, palety cihel na nová obchodní či zdravotní střediska, kulturní domy, školy a školky, jesle, sportoviště, obytné čtvrti. Sdílely radost, že desetiletími zdokonalovaná řemeslná zručnost, spolu s moudrostí vědy, se přeměňovaly v krásu pro život každého z nás. Naše ženy nenacházely slov, která by nejlépe vyjádřila velikost lidské práce, velikost ideálu socialistické společnosti. Milovaly práci, naváděly k činům, k lásce k tomu, co bylo vykonáno pro štěstí nás všech. Cítily, že se rodí nový svět, způsob života, nový člověk, který se stává druhému člověku bratrem, a ne vlkem.
Naše ženy byly u všeho. Létaly letadly, seděly u přístrojů a mikroskopů ve vědeckých pracovištích, jezdily s traktory obdělávat půdu, vyráběly produkty pro každého z nás, staraly se o výchovu a zdraví dětí, ale i zpívaly a vyprávěly životní příběhy, radovaly se i plakaly. To nejsou fráze, to není slavnostní ozdoba. To jsou fakta. V paměti našich žen zůstávaly příklady pracovních aktivit těch, kteří se zasloužili o život v socialistické společnosti. Naše ženy, byť o tom mlčely, vlastními kapkami potu násobily sílu základů nové společnosti a čistotu díla. Nabádaly nás, že výsledky práce pro dobro člověka jsou dílem těch, kteří každodenně vstupují do zápasů za svět nových lidských prostorů a perspektiv. Vážily si těch osobností, které v sobě nesly takový vztah k životu, takový svět hodnot, který daleko přesahoval hranice osobního zájmu a prospěchu. Byli to ti, kteří zreálňovali nejhumánnější projekt lidského života, lidství vůbec.
Příklady předchůdkyň
Naše ženy měly příklady svých předchůdkyň. Jejich odkaz sobě i nám stále připomínaly. Byla to především spisovatelka Božena Němcová, která opěvovala vlastenecké ideály a podíl ženy v národním hnutí, morální hodnoty venkovského prostředí a lidu. Kritizovala nespravedlivé uspořádání společnosti a vyzývala k mravním a citovým hodnotám člověka, k odstranění bídy. V dubnu 1846 v České včele mj. napsala:
»Vlast tu musíme milovat z přesvědčení, musíme ji znát skrz naskrz, musíme vědět, k jakému cíli a konci ji milujeme, a tu vroucí vědomou lásku musíme dětem do srdce vštípit. Takovou nevyvrátí hrom a bouře a směle se mohou na ní skály zakládat. Když by takto české ženy svůj úkol vykonaly a naše plémě by k vítězství ‚Halleluja‘ volalo, pak by se mohly beze vší chlouby mužům po boku postaviti a směle říci: ‚My k té slávě také přispěly!‘«
Druhou ženu, kterou si ženy připomínaly a nám její odkaz vštěpovaly, byla Marie Majerová, spisovatelka, novinářka, překladatelka, průkopnice socialistického realismu. Ze školy si pamatuji románové kroniky Sirénu a Havířskou baladu, které zvýrazňují bohatství pracujícího člověka. V Mé vlasti z roku 1932 zvýrazňuje stálý zájem o podobu své rodné země. Mimo jiné píše:
»Nyní i ty, můj chlapče, stal ses každým, jedním ze všech, které Bedřich Smetana oslovuje. Stal ses posluchačem Mé vlasti. Našel jsi v ní sluchový doprovod ke všemu, co jsi kdy viděl v kraji, který se nazývá tvá vlast: na půdu, v níž kořeníš svým původem, na přírodu, která vytvářela tvou povahu. Našel jsi v hudbě vysvětlení mnohého, co jsi jen tušil, a tušení mnohého, co je ti dosud neznámé. Vyšehrad ti dá pocit minulého, osvětlí ti tajná pouta minulosti s přítomností, dá ti poznání vztahů širších, než jsou ty, kterých zatím dosahuješ slabýma rukama.
Vltava v tobě probudí lásku k větším celkům, než jsme ty a já, já a ty. A svým spěním za cílem ti osvětlí, že víra v pokrok a vývoj lidstva je směr, kterým se musíš v životě dát. Luhy a háje tě naučí milovat přírodu, věčně krásnou a věčně proměnlivou. Ne nadarmo jsi trhával petrklíče pod Zvíkovem a orlíčky v divokých stržích Svatojánských proudů. Ne nadarmo jsi poznal každý kámen na sázavském Hradišti, důvěrně se seznámil s hladinou a hlubinou řeky pod vyšehradskou skalou. Ne nadarmo sbíral jsi duhové škeble v pískovém břehu při ústí Vltavy a Labe. Znáš ten kraj, a co známe, milujeme. Snad zatím ani nevíš, že jej miluješ a jak jej miluješ. Až vyrosteš, porozumíš Šárce, Blaníku a Táboru. Až vyrosteš, jaký potom bude svět a jaká tvá vlast?«
Jak myšlenkově hluboká jsou slova obou pisatelek. Zvažme, jaký je dnes svět a kam spějeme? A co pro to činíme. Naše ženy slova a cíle pisatelek znaly! My jsme je znaly od maminek a ze školy, z vlastního poslechu Mé vlasti, z každodenní práce. Ve škole nám Mou vlast stále učitelé připomínali, v různých formách. Obě pisatelky byly ryzími Češkami, vlastenkami, milovaly svoji vlast a nikdy by ji nezradily, neprodaly.
Dnes slova významných pisatelek neslyším. Slyším ale mnohé překrucování a řazení je do jiných souvislostí, než ve skutečnosti byly. V souvislosti s akcemi, setkáními a vzpomínkami Mezinárodního dne žen si úlohu našich žen znovu a znovu připomínáme. Připomínáme i obě spisovatelky. Byly to naše, české spisovatelky. Jejich odkaz i dnes burcuje každého z nás. Bourejme to, co jejich odkaz zatemňuje, zpochybňuje. Bojujme za pravdu!
Rudolf HEGENBART
