Globalizace jako proces byla vyvolána určitými podmínkami, které už neexistují. Nadnárodní podniky uctívaly globalizaci a prezentovaly ji i svým zaměstnancům jako jednu ze svých nejdůležitějších hodnot. Není se čemu divit. Globalizace jakožto volný světový obchod prolomila hranice národních států a propojila svět takovým způsobem jako nikdy předtím. S růstem světového obchodu rostla i produktivita práce. Suroviny přesunem výroby nebo těžby do míst, kde byly nejdostupnější, zlevnily.
Celé období po druhé světové válce bylo znamením masivní expanze světového obchodu. Vedle ekonomického vývoje následoval i ten politický. Všeobecnou dohodu o clech a obchodu (GATT) uzavřelo v roce 1947 dvacet zemí. V průběhu 50. a 60. let následovalo několik dalších dohod a zvýšení počtu signatářů. V době, kdy vznikla Světová obchodní organizace (WTO) v roce 1994, GATT měla 128 signatářů. Tomu se říká globalizace, masivní expanze světového trhu s cílem překonat omezení národních trhů – hranice národního státu. I to však v určité chvíli přestává stačit. Monopoly také potřebují najít nová odbytiště pro své nahromaděné zisky. To je začátek exportu kapitálu prostřednictvím finančního kapitálu jako např. bank, pojišťoven atd. Toto je svět, který V. I. Lenin popsal ve svém díle Imperialismus: Nejvyšší stupeň kapitalismu. To je svět, ve kterém dnes žijeme. Nicméně rostoucí rozpory mezi kapitalistickými mocnostmi a jejich boj o trhy se zbožím a investicemi vedly a vedou k rostoucímu napětí v mezinárodních vztazích. Lenin vysvětlil tento proces v imperialismu, kdy soutěž mezi monopoly se změnila v soutěž mezi národy.
Globalizace, tak jak ji známe, skončila a už se nevrátí.
Protekcionismus a »problém« Čína
Už ekonomická krize z let 2007-08 skutečně ukončila další rozšiřování volného obchodu. Jednání pod vedením WTO v Dauhá již měla potíže, když se řešila otázka zemědělských dotací v Evropě a Spojených státech. Po krachu jednání došlo k dalšímu omezování světového obchodu. Trumpovi je často připisováno, že přivedl zpět protekcionismus. Zavedl řadu opatření, zejména v oblasti oceli. Biden zrušil některá z těchto opatření, ale zároveň slíbil, že se pokusí »modernizovat« pravidla WTO, čímž má na mysli jejich oslabení, aby poskytla USA více prostoru pro protekcionistická opatření. Kroky jako Bidenuv zákon o snížení inflace (IRA) nebo Buy American Act akorát rozdmýchaly napětí mezi USA a EU, která má pocit, že USA diskriminují své »spojence«.
Dalším »problémem« je vzestup Číny. Otevření ekonomik světovému trhu ve východní Evropě a především Číně, bylo jedním z klíčových faktorů prodloužení ekonomické prosperity západních podniků do 90. let a počátku 21. století. Ale ukázalo se, že to je dvousečná zbraň. Od poloviny 90. let rostla produktivita práce v Číně o 7-10% ročně. Čínské společnosti jako Lenovo, Geely a Huawei také získávaly společnosti a podíly na trhu na Západě. Ať se to někomu libí nebo ne, Čína se stala novou světovou mocnosti, která je schopna konkurovat těm západním. »Made in China 2025« bylo oznámením světu, že Čína se již nespokojí pouze s výrobou nábytku a oděvů, ale chce konkurovat také v nejvyspělejších technologických odvětvích a snížit závislost na zahraničních dodavatelích. Západní mocnosti logicky dostaly z tohoto vývoje strach. USA nyní využívají svou ekonomickou a diplomatickou sílu k tomu, aby zastavily vývoz klíčových komponentů do Číny a nákup technologií, jako 5G od Huawei. Také chtějí »osvobodit« řetězce svých spojenců od Číny. Na rozdíl od některých loutkových vlád EU, včetně té naši, Německá a Francouzská jsou zatím proti. Nespokojené jsou také s tím, jak USA řeší konflikt s Ruskem. Přesto jsou USA schopné podniknout jednostranné kroky a pokračuji v tom. Jedním z takových příkladů je nedávný zákaz vývozu strojů na výrobu polovodičů do Číny. Největším světovým výrobcem polovodičů je tchajwanská společnost TSMC. Nyní musí požádat americkou vládu o povolení k dovozu strojů do svých závodů v Číně. Největším výrobcem těchto strojů je nizozemská společnost ASML. USA svým »spojencům« v podstatě vnucují své metody »soutěžení« s Čínou. Aplikací těchto protekcionistických opatření převzaly USA roli upadající velmoci, která se snaží chránit před konkurenci, podobně jako Británie na konci 19. století.
Všechny tyto konflikty se pod tlakem událostí vyostřují. To bude mít zásadní důsledky. Pokus o přesun výroby mikročipů znamená investice do litografických systémů ve výši 300 mld. dolarů od společností TSCM, Intel a Samsung. TSMC již nyní oznámila investiční plány ve výši 100 mld. dolarů. Jakmile budou tyto nové továrny stát, budou muset být chráněny před zahraniční konkurencí pomocí cel a dalších opatření. Tento zvýšený protekcionismus nyní povede k dražším strojům, a tím pádem k menším investicím. To znamená dražší zboží a vyšší inflaci. Následné zvýšení úrokových sazeb vyvolá recesi…
Může kapitalismus přežít?
Příliš mnoho věci už nefunguje. Globalizace se hroutí, svět je rozdělen do nepřátelských bloků, inflace způsobuje, že nůžky mezi bohatými a chudými se ještě více rozevírají a téměř všechny klimatické cíle zdaleka nebyly splněny. Jeden obrovský problém stíhá druhý a všechny jsou vzájemně propojené. Energetická krize, obchodní válka a v neposlední řádě hrozící třetí světová válka. Tradiční buržoazní strany už nemají co nabídnout. Naopak budou chtít, aby krizi zaplatili pracující.
Tyto pravicové útoky akorát vyvolávají mezi lidmi frustraci, rezignaci, hněv a zároveň »nově« objevenou lásku k socialistickým myšlenkám. Podle jednoho průzkumu, zveřejněného v časopisu Der Spiegel, 49 % lidí v USA ve věku 18-29 let má pozitivní názor na socialismus. Mezitím vlastní průzkum časopisu zjistil, že téměř polovina Němců je toho názoru, že kapitalismus zavedl svět do klimatické krize. To je přirozený výsledek kapitalistické anarchie výroby, kde jeden »gang« kapitalistů soutěží s druhým o zdroje a trhy.
My nepotřebujeme ekonomiku založenou na zisku kapitalistů, ale ekonomiku orientovanou na obecné blaho všech vrstev obyvatelstva. To je totiž ten skutečný rozdíl mezi kapitalistickou anarchií výroby a socialistickým plánováním. Socialismus je klíč a cestou ven z krize.
Tomas CANDULAS
