Politici nás rozdělili. Neptali se nás, zda s takovým krokem souhlasíme. Přestože statisíce občanů požadovaly uspořádání referenda o zániku společného státu Čechů a Slováků a jeho nahrazení dvěma samostatnými státy. Zkrátka si sedli pod strom a dohodli to. I po třiceti letech řada z nás cítí trpkost nad tímto postupem. Tehdejší politici ale věděli, že by jejich záměr ve zkoušce lidového hlasování neprošel, a tak ho nepřipustili. Dodnes se zdráhají naplnit tento ústavní článek. Když naposledy v roce 2018 hnutí ANO vyjednávalo zejména s komunisty, jak by měl tento ústavní zákon vypadat, nechal se slyšet místopředseda ODS Martin Kupka, že Česká republika zákon o obecném referendu nepotřebuje. Podle něho by jen rozmělňoval demokracii. Vida. Když to přeložíme, politici by ztratili část své moci, kterou si jednou za čtyři, v případě Senátu jednou za šest let vydobydou ve volbách. Pak mohou dělat téměř cokoli, hlavně v tomto volebním období, kdy se do Sněmovny nedostaly levicové strany.
Občané se tedy mohou vyjádřit k některým konkrétním otázkám jen v místním a od roku 2011 v krajském referendu. Důležité celostátní problémy takto řešit nesmějí. Za svéprávné jsme byli uznáni pouze ve speciálním referendu o vstupu ČR do EU. Kdo si vzpomene na tehdejší vládní kampaň, vidím v ní předobraz pozdějších hereckých předvolebních aktivit typu »Přemluv bábu, dědka«. Byla totiž cílená hlavně na starší občany, které nabádala hlasovat pro vstup, aby zajistili šťastný život pro svá vnoučata. A mnoho z nich to v dobré víře udělalo. Pak se nestačili divit. KSČM se pokusila ve Sněmovně prosadit i jiné speciální zákony o referendu, například o umístění prvků protiraketové obrany USA na území ČR (v době, kdy se připravovalo umístění amerického radaru v Brdech), o přistoupení ČR k Lisabonské smlouvě i o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Žádný z návrhů nebyl přijat, ale rozproudila se diskuse nejen »ve skleníku« Sněmovny, ale hlavně ve veřejnosti.
Málo lidí si už pamatuje, že zákon o obecném referendu byl v roce 2001 a pak v roce 2005 v Poslanecké sněmovně schválen! Vždy ho ale zamítl Senát. V případě ústavního zákona je souhlas obou komor parlamentu nezbytný. Sněmovna nemůže Senát přehlasovat, prezident nemůže takto schválený ústavní zákon vetovat. Znovu se ukázalo, jakou »pojistkou demokracie« ve skutečnosti Senát je. Tu přímou opakovaně odmítl zavést. Pravicoví politici se bojí hlasu lidí. To by si měli voliči zapamatovat, až se budou příště rozčilovat, jak jsou dnes bezmocní. I to je jeden z aspektů uplynulých třiceti let samostatnosti České republiky.
Miroslava MOUČKOVÁ
