Českými médii se šíří zprávy o tom, jak se Čína chystá na velkou válku. Ano, je pravda, že čínský prezident Si Ťin-pching na výročním zasedání čínského parlamentu mezi svými mnohými projevy zmínil i to, že je potřeba, aby byli vojáci připraveni k boji. A ano, je pravda, že navýšil obranný rozpočet o 7,2 procenta. A představil nové zákony o vojenské připravenosti, nebo nové protiletecké kryty ve městech na druhé straně průlivu u Tchaj-wanu.
Pokud se ale na problém podíváme v celosvětovém kontextu, dává Čína na obranu zhruba jen třetinu toho, co každý rok dává na obranu USA. Sečteme-li výdaje na obranu celé NATO a porovnáme-li ekonomiky USA, EU a Číny, kdy Čína je druhou největší ekonomikou světa, jsou její výdaje na zbrojení prakticky pakatel.
Čína ale vidí závody ve zbrojení, které už několik let probíhají mezi všemi zeměmi. A také velmi dobře vnímá, co se ve světě děje. Není pak divu, že označila premianta ve zbrojení za hlavní ohrožení. »Západní země v čele se Spojenými státy proti nám provádějí zadržování ze všech stran, obkličování a potlačování, což přineslo bezprecedentně vážné problémy pro rozvoj naší země. S nepřítelem je třeba mluvit jazykem, kterému rozumí, a použít vítězství k získání míru a respektu,« stojí v jedné ze zpráv čínského parlamentu.
Ovšem válka, či dokonce její přímé vyvolání není něco, o co by Čína skutečně stála. Pro tuto zemi je mnohem důležitější ekonomická prosperita a úspěšné obchodování, které přinese zisky pro další modernizaci a rozvoj. A to se ve válečném stavu udržuje složitě. Nehledě na to, že si čínská komunistická strana uvědomuje sílu veřejného mínění a nemíní své postavení bezprecedentně ohrožovat smrtonosným válčením. Proto na všech jednáních, zasedáních, tiskových konferencích a setkáních, kterých jsem se zde za měsíc zúčastnila, omílají vedoucí představitelé jednu a tu samou písničku: »Pro Čínu je nejdůležitější mírová spolupráce, férové partnerství a společný přátelský rozvoj, založený na vzájemném respektu a humanitě. Vždy se budeme snažit v první řadě o cestu míru a pokroku a vzájemné pomoci…«
To ale neznamená, že by si tato velmoc nechala všechno líbit. Ve jménu myšlenky »Kdo je připraven, není překvapen« vydává Peking nové zákony k vojenské připravenosti a zakládá nové úřady pro »mobilizaci národní obrany« po celé zemi. A pokud by to bylo nutné, »v nové éře lidová armáda trvá na použití síly k ukončení boje,« píše se v parlamentní zprávě. Čína navíc nepotřebuje vydávat horentní sumy na překotnou modernizaci armády a placení žoldáků. Její síla je jinde, je v lidech, v myšlence, oddaných vojácích.
A to je něco, čeho se »západní svět« bojí. Vzestup Číny za prezidenta Si Ťin-pchinga, její populační, intelektuální a ekonomická síla a obrovský rozvojový potenciál je něco, co představuje pro americkou moc obrovskou výzvu. Nebo lépe řečeno obrovské ohrožení jejího postavení. Rusko, Čína, Indie a další východní státy otevřeně mluví o začátku nové éry v dějinách. Možná jsme svědkem konce západní civilizace tak, jak ji známe. Čemuž by nasvědčovaly i šílené zákony a lživá propaganda na každém kroku, protože jak se říká: »umírající kobyla nejvíc kope«. A je bezpochyby jasné, že v tomto střetu civilizací má šanci zvítězit jen ten, kdo má otevřenou mysl a je schopen ukočírovat velké masy silou moudrosti, humanity a skutečného zájmu o lepší budoucí svět. O válčení ve jménu prospěchářských elit totiž skutečně normální lidé nestojí…
Helena KOČOVÁ, Peking
