Především je třeba říkat pravdu

V neděli byla zveřejněna zpráva, tedy alespoň na internetu, že Rusové tisíce obyvatel Mariupolu, kde se stále bojuje v ulicích, násilně stěhují do Taganrogu, který je na druhé straně hranic, tedy v Rusku. Je třeba říci, že město hájí batalion (pluk) Azov, který ho »uchránil«, tedy »zatlačil« místní doněcké síly, před separatisty už v roce 2014, a odtrhl tak zdejší přístavní město od Doněcké oblasti. Dnes tady má své centrum. Podle současné Wikipedie se zpočátku skládal z příslušníků krajní pravice, nacionalistů, neonacistů. A dokonce i z Neukrajinců. Wikipedie jmenuje Chorvaty, Slováky ad. Slovo »zpočátku« ovšem berme s rezervou, protože nadále byl doplňován z dalších evropských zemí. Především čerstvými silami ze západních oblastí, kde stále je glorifikován banderismus.

Svého času dokonce Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) prohlásil, že Azov porušuje pravidla vedení války např. masovým rabováním, mučením a únosy novinářů. Dokonce, podle Wikipedie, to bylo zdokumentováno. Zaznamenány prý byly případy znásilnění a krutého zacházení se zadrženými. Situace se údajně změnila, a proto pluk dostal, zase podle Wikipedie, jako jedna z mála formací na Ukrajině nejmodernější vojenskou techniku, zbraně a další vojenské vybavení. Od koho, není uvedeno.

Pluk také měl patřit k silám, jež se střetaly s obránci Doněcké republiky v pásmech vojenského styku a ohrožoval až Doněck. Jenže s onou změnou podle svědectví rodin, které se dostaly odtud sem k nám do Česka, to není zas tak pravda. Proto dodnes nad místy, která v Mariupolu jednotky Azova ovládají, vlaje prapor, v jehož středu je kříž nápadně blízký nacistickému hákovému. Takový, jen zlom byl trochu jiný, užívaly i sotně banderovců. Dokonce převzatý znak Ukrajiny je na něm potlačen. Vše si lze nalézt na internetu.

Vojáci pluku Azov dnes brání střed Mariupole a využívají k obraně i budovy, které slouží civilnímu obyvatelstvu, obytné bloky, divadlo, budovy škol apod. Tuto obranu západní svět hodnotí pozitivně, ale místní obyvatelstvo, které se až do Majdanu hlásilo k ruskojazyčnému Donbasu, ji zřejmě vidí jinak. Potvrdila mně to jedna rodina, která před válkou utekla až k nám. Nebyla prý jediná. Chtěla na východ, nepodařilo se jí to. Utíkala od války, od Azova. Šla tedy na západ, kde se nabízela pomoc. Dorazila až k nám.

A tak, když slyším z České televize, jak kruté je vystěhování obyvatel Mariupolu z míst, která se ocitnou v rukou ruských vojáků, jsem na pochybách, zda přece jen věřit všemu, co je mně nabízeno. Cílená jednostranná informace se však jednou nemusí vyplatit. Dnes je propagandou, vyjádřením zklamání nad zvoleným řešením ze strany Ruska, ale zítra? Také já byl válkou, ruským řešením, zklamán. Jenže se ptám: Budeme se na vše za čas dívat stejně? Proto je třeba také dnes mluvit pravdu, a tam, kde je podávána jen polopravda anebo propagační lež, obyčejně následuje po čase kruté vystřízlivění.

Jaroslav KOJZAR