Umění jako rukojmí ekoterorismu

34

»Klimatičtí aktivisté se přilepili k Botticeliho obrazu«. »Útok kaší na Monetův obraz«. »Eko-aktivisté napadli Dívku s perlou od Vermeera«. »Aktivisté se přilepili k obrazu od Picassa.« Tyto a další články čteme stále častěji na stránkách světových médií. Zdá se, že je pouhou otázkou času, kdy si ekoteroristé vezmou za rukojmí některý hodnotný obraz nebo sochu z uměleckých sbírek v České republice.

Přitom naše galerie a muzea na takové počínání příliš připravená nejsou. Protože mají klasické instalace a pracují s tradiční představou kultivovaných návštěvníků, zájemců o studium historie, umění a uměleckého řemesla. U nás nemusí být vše pod sklem; zavřené v neživých vitrínách. Samozřejmě, v rámci muzeologie se rozšířil nešvar do tmy utopených expozic, popisků drobným písmem (bílým na černém podkladě, to, aby oči návštěvníků byly hned unavené), poloprázdných vitrín, chybějících možností posadit se ve výstavním prostoru atd. Ale o tom až někdy příště.

Domnívám se, že aktivisté, napadající umělecká díla, prokazují svému »ideovému« hnutí krajně medvědí službu. Obyčejní lidé o nich budou smýšlet jako, v lepším případě, o anarchistech, v horším jako o idiotech. Navíc starší lidé se budou domnívat, že tak činí znuděná mladá telátka, která se v muzeu náhle ocitla bez mobilního telefonu, a tak si pořídila novou hračku. Z vlastní výuky studentů vím, že generace Z si paušalizaci nezaslouží.

Zato aktivisté si v žádném případě nezaslouží výjimky z trestního řádu, nesmí k nim být přistupováno jako k navedeným »sentimentálním romantikům«. Oni totiž velice dobře vědí, co činí, když ohrožují dědictví minulosti přináležející ke společnému hmotnému odkazu evropské civilizace. Aktivismus, stejně jako neznalost práva, neomlouvají. Tzv. aktivisté jsou vědomými vandaly.

A co jim vlastně na »starém« umění z období renesance, baroka nebo impresionismu vadí? Možná užité olejové barvy. Asi netuší, že byly přírodní povahy, tak jako štětce z veverčích chlupů. Jako historik umění začínám slovo ekolog považovat za zprofanované a nedílnou součást nového fundamentalistického náboženství. A to se rád věnuji botanice a historickým zahradám.

Jak napsali čtenáři v reakcích na informace o výtržnických činech aktivistů: ideálním trestem by bylo dlouhé sezení v bezemisní cele s výhledem na uhelnou elektrárnu a topením vlastním metanem (smajlík). A jiný pisatel dodal, že vedle originálního obrazu by měli zavěsit kopii díla, patřičně politou bramboračkou, jako příklad »ekofašissmu«.

Otázkou je, do jaké míry jsou podobné »vymyté mozky« produkty progresivních směrů ve školství a na sociálních sítích i zanedbání rodinné výchovy. Domnívám se, že je nutné k takovému obrazoborectví přistupovat jako k formě zcizení, doslova krádeže za bílého dne, neboť se jedná o cílené ochuzení lidstva o díla staletími prověřených estetických kvalit, stejně jako znásilnění krásy, harmonie.

Protože v době Botticeliho nebo Moneta byl sníh ještě bílý a moře nebylo plné plastů. Jistě, v rámci dějinného vývoje řemeslnické dílny a cechy nahrazovaly manufaktury a továrny, pohříchu ještě s těžkou prací lidí, někde třeba otroků nebo dětí. Uniká mi ovšem, co mají Sandro nebo Claude společného s těmito problémy. S problémy planety, které jsou nám násilně podsouvány, prezentovány a vůbec vnucovány.

Bude prohlížení hodnotného díla exkluzivní záležitost?

Muzejní instituce mají povinnost podat trestní oznámení. Jinak zanedbají řádnou správu muzejního fondu. Muzea a galerie, ať už státní nebo soukromé, mají svaté právo žádat odškodnění za dobu, co galerie musí být zavřena a exponáty se čistí restaurátory s vynaložením nemalých finančních i, jistě ekologických, prostředků. Náhradu požadovat po pachatelích nebo jejich rodičích. Pokud výstavní instituce mají kvalitní PR oddělení, mohou získat zájem médií o sbírky (zvyšování návštěvnosti touto formou ale považuji za poněkud problematické). A pokud se nezačnou aktivně právně bránit, musí si pořídit trezory a neprůstřelná skla. Jenže prohlížení hodnotného díla se stane víc a víc exkluzivním, elitářským – nesmět se k němu vůbec přiblížit, nestudovat zblízka každý tah malířova štětce, změny valérů barev, detaily. Díky hlupákům budeme v galeriích, z důvodu strachu před nevypočitatelnými návštěvníky, vídat kopie. A originály budou uložené v depozitářích. Jak se potom mají vzdělávat studenti dějin, dějin umění, umění a odborná i široká veřejnost? Jak chceme kultivovat společnost?

S jídlem roste chuť. Půjdou příště s granáty na Monu Lisu? Staré umění je bezbranné, protože sebelepší ochrana je neuchrání před lidskou hloupostí a sobectvím. Zaznamenal jsem, že útoky na umění jsou útoky na naši citlivost, abychom se probudili a začali planetu chránit dříve, než bude pozdě. Soudím ale, že takto se za klima nesmí bojovat.

Jaroslav SOJKA, historik umění