Nezapomínat a nezrazovat

Reaguji na článek Příspěvek k příkladnému porozumění?, NP č. 15.Letos se konal další ročník Pochodu smíření a akce Meeting Brno. Smiřování je správné, vždyť je v něm snaha o porozumění, shodu, přátelství. Držím však v ruce leták, který po pochodu rozdával Johann Slezák z Mnichova. Vyzývá v něm k etnickému spolužití, ale hlavně ke zrušení prezidentských dekretů. Okamžitě cítím nebezpečí a obavy, že Pochod smíření a Meeting Brno jsou neupřímné, falešné, něco skrývající.

O co jde?

Pochod smíření má být vzpomínkou na odsun brněnských Němců 30. 5. 1945. Už před osvobozením města jich z 58 375 odešlo na 40 000. Jelikož v Brně se Němci za okupace chovali k Čechům agresivně – schvalovali represe, popravy, byli spolupracovníky gestapa – vznikaly hned po osvobození velmi silné, nebezpečné protiněmecké nálady. Proto národní výbor schválil požadavky Národně soc. strany a odborů Zbrojovky na odsun zbylých Němců. Celkově v naší republice odsun (netýkal se antifašistů) byl mezinárodními organizacemi i osobnostmi hodnocen kladně jako seriózní, klidný a zdařilý, až na některé excesy.

Problémy v Brně začaly hned druhý den velkými vedry. Staří byli brzy vysíleni (náklaďák je dopravil do Pohořelic, některé zpět do Brna), byl – kromě brambor – nedostatek jídla, pití, objevila se úplavice – lidé umírali. Zápisy o 463 pohřbených vedl úřad i církev. V tom čísle byli i Němci zemřelí na úplavici v okolí, pak zemřelí vyčerpáním a stářím a několik sebevražd. Bylo málo léků, ale hodně obětavosti a pomoci od českých lékařů a sester, doprovodných vojáků a místních obyvatel.

Dnes je o pochodu Brno – Pohořelice – Drasenhofen dostatek faktů, dokumentů i publikací, proto pevně doufám, že dnes už Bernd Posselt (a další) nehovoří jako 30. 5. 2015 v brněnském klášteře po IX. ročníku Pochodu smíření o »2000 (!) ubitých, zastřelených, zavražděných brněnských Němců«. Ještě v roce 2016, koncem května, se konala pod záštitou hejtmana Haška konference historiků, kteří odeslali vládě ČR a vedení Brna dopis, v němž vyzývají k vysvětlení »vstřícných aktivit vůči landsmanšaftu« (šlo o Bělobrádka, Sobotku, Hermana, Vokřála, Marksovou a další). Na 67. sjezdu tohoto sdružení v Norimberku 5. 5. 2016 ministr Herman oslovil členy »milí krajané« a omluvil se za odsun. Totálně podlézal, bez špetky hrdosti a vazby na náš národ, historii, naše oběti.

Každým rokem přibývá lidí na tzv. Pochodu smíření. Kvůli turistice, přitažlivé akci nebo symbolickému přijetí viny za odsun? Zmalomyslněli? Proč si neberou příklad z Němců? Oni nezapomínají na národní hrdost, sebevědomí, sebeurčení, na své oběti. My na Pochodu smíření zapomínáme. To tím, že nepřipomínáme hlavní příčinu odsunu – válku a strůjce války, překrucujeme fakta, zamlčujeme otázky fašismu, nacismu a současné fašizace Evropy, zapomínáme na naše oběti.

A leták J. Slezáka, který držím v ruce, je důkazem, že pozvolna jde o likvidaci prezidentských dekretů, tj. o hlavní cíl landsmanšaftu. Jde o návrat do »starého domova«, který předci zradili a kterému ublížili, jde o návrat majetku (i když v Německu byli hodně odškodněni). Tohle a k tomu omílanou naši vinu najdeme ve 20 základních bodech jejich stanov, které nezměnili ani po vstupu do EU.

Měli bychom znát jak jejich stanovy, tak prezidentské dekrety, Postupimskou dohodu a Pařížskou smlouvu (z 12. 12. 1945 o reparacích a »povinnosti ČSR převzít konfiskovaný majetek«). Musíme znát svou historii, svou zemi, naše oběti. Nezapomínat a nezrazovat. Jinak Němci nás budou mít opět za slabochy, zbabělce, za méněcenné.

Věra LEVÁ