Výletní loď klouzala po klidné hladině. Pozorovala jsem pražské památky z nezvyklého pohledu. Podél lodních boků ubíhaly stromy a keře na březích i četné restaurace blízko centra, přístaviště na Císařské louce, kde podle písničky roste řada topolů, loděnice i občasné domky, před nimiž poštěkávali psi. Pražilo slunce rozpáleného konce července. Uvědomila jsem si, že mi trvalo dvacet let, než jsem se k této plavbě odhodlala.
Nemohu se zbavit vzpomínek na běsnící Vltavu. V srpnu 2002 se kalná voda valila těšně pod mostními oblouky. Řeka se vylila z břehů a zatopila níže položené čtvrti Prahy. Voda šplouchala i v metru. Jsem už vlastně pamětnicí největší přírodní zkázy v novodobých dějinách. Připadala mi tehdy neuvěřitelně zničující. Podobné události ovšem zažily i generace dávno před námi.
Dvě vejce za denár
»Zima toho roku byla silně větrná a teplá a byly veliké povodně,« poznamenal již první český kronikář Kosmas k přelomu let 1121 a 1122. První zapsaná osudová dvojka v letopočtech vltavských záplav jako by předurčovala ty ostatní. Kronikáři si všímali počasí a jeho následků, protože přímo ovlivňovaly jejich životy. Po povodních často následovala neúroda. Mnichy a kněží pak trápil nedostatek potravin, které z postižených oblastí nepřicházely na jejich stůl. V druhém pokračování Kosmovy kroniky se líčí spoušť, která se přidružila k neblahé správě království Otou Braniborským: »Podzim měl teplý průběh, ale zima byla tuhá a sněhu plno, její tuhost trvala až do Zvěstování blahoslavené Marie (25. března), a když sníh roztál, trvala dvacet dní veliká povodeň.« Dále pokračuje: »Toho roku byl též veliký nedostatek všech věcí, obilí, masa, ryb, sýra a vajec, takže se dostala stěží jenom dvě slepičí vejce za jeden denár, kdežto mnozí lidé ještě pamatovali, že se před nedávnými časy v pražském městě kupovalo za denár padesát vajec.« Popisovaná drahota nastala, jak jinak, v »dvojkovém roce« čili roku 1282.
Mlýny uplavaly
Už o deset let dříve, roku 1272 rozvodněný tok přinesl zkázu: »Téhož roku se zbořil most uprostřed řeky Vltavy, dne 12. března.«
Ve středověku Vltava ničila stavby i zemědělské zázemí města především na jaře při tání ledu. Ovšem Prahou se řítily rozbouřené vody i v srpnu jako ty před dvaceti lety. Ve druhém pokračování Kosmovy kroniky je zachycena jedna taková, která následovala rok po stržení mostu: »Dne 18. srpna byla velká povodeň na řece Vltavě, taková, že dřevěná kaplička, která stávala před mostem na písku, byla úplně i se základy odplavena. A jiný, kamenný kostel, který byl pod mostem na ostrově, se z poloviny rozbořil a všechny mlýny, které byly u města pražského, pobořeny uplavaly s vodou. Mnoho lidí se utopilo, domy byly zničeny. V polích obilí i seno z luk uplavaly s povodní, zelené zahrady zničila, tekla přes město pražské…« Povodně dva roky za sebou znamenaly před 750 lety pro řadu lidí nenapravitelnou pohromu. A to známe situaci jen v Praze, kde kronikáři žili.
Královna se stala stavitelkou
O jakém mostě se v uvedených úryvcích z kronik vlastně hovoří? Dlouho se povozy a lidé dostávali přes Vltavu přes brody, z nichž asi nejznámější pod tehdejší vsí Bubny, uvádí už kronikář Kosmas, a na loďkách převozníků. Při vysoké vodě je ovšem nešlo použít, a tak zde jistě stával i dřevěný most, zřejmě občas zbořený při povodních a znovu vystavěný. Pak ale v roce 1153 ovdovělý, více než čtyřicetiletý český kníže Vladislav II. pojal za choť mladou, asi dvacetiletou dceru duryňského lanckrabího Ludvíka Juditu. Nešlo o žádnou lásku na první pohled. Jednalo se o chladný kalkul, protože byla vzdálenou příbuznou císaře Fridricha Barbarossy. Sňatek se vyplatil, když císař potřeboval české vojsko na tažení proti odbojným Milánským. V roce 1158 proto vydal listinu, podle níž se mohl Vladislav jako druhý panovník v Čechách honosit titulem krále. Odjel tedy bojovat. Co mezitím dělala činorodá Judita? Na sněmu v Řezně si prohlédla slavný kamenný most. Podle pověsti ho stavěl sám ďábel, a to od roku 1134 do roku 1146. Tak to se tedy nadřel. Novopečená česká královna to podle kronikáře Přibíka Pulkavy z Radenína stihla už za tři roky! Když připočteme přípravné práce, mohli ho stavitelé dokončit v roce 1162. Historici ovšem nejsou tak optimističtí jako kronikář z doby Karla IV. a předpokládají, že to trvalo déle. Juditin most proto zřejmě nepřivítal první chodce a povozy v »osudovou dvojku«. A přesto jí neunikl.
Jako by spadla koruna království
František Pražský sepsal svou kroniku v době vlády Karla IV. a sugestivně v ní vylíčil první únorové dny roku 1342, kdy teplý jižní vítr přinesl vydatné srážky: »…nastala přívalem sněhové a dešťové vody veliká povodeň a obrovskou spoustou a tloušťkou ledu byl na několika místech stržen pražský most, takže z něho zůstala sotva třetina, leč i ta byla přívalem vod poškozena.« Nečekané a náhlé rozlití vod způsobilo značné škody a »bylo vidět plavat domy s lidmi a nemluvňata v kolébkách, jimž matky, nesmírně nešťastné, nemohly pomoci.« Ztrátu Juditina mostu kronikář hodnotil takto: »Neboť jako by spadla koruna království, když se zřítil onen proslulý most, a nastala veliká potíž a nebezpečí lidí při převážení a zármutek chudáků nemajících na převoz.«
V té době byl českým králem Jan Lucemburský. Až jeho syn Karel IV., když nastoupil na český trůn po bitvě u Kreščaku v roce 1346, začal připravovat stavbu nového Kamenného, později zvaného Karlův, mostu. Zabralo to spoustu času a základní kámen byl položen až v roce 1357. Ani tento slavný most se nevyhnul osudovým dvojkám. Byl dokončen v roce 1402, což je tedy příznivý letopočet. Ale v roce 1432 zaplavila povodeň značnou část Starého Města a zbořila pět mostních pilířů. Záplavy v dalších staletích most několikrát poškodily. Nicméně dodnes je po opravách pýchou hlavního města. I když Vltava už není tou dravou řekou a její rozmary mírní soustava přehrad, stále nelze přírodní živly podceňovat. Přesvědčili jsme se o tom hlavně před dvaceti roky.
Miroslava MOUČKOVÁ
FOTO – autorka
2 komentáře
Anna Záborská je nespokojná s tým, že Ježiš nemal žiadnych súrodencov. Zdá sa jej podozrivé, že v tej dobe, keď údajne neexistovala antikoncepcia, mal nejaký pár len jedno dieťa.
Myslí si, že v Biblii musí chýbať nejaká pasáž. Chcela by, aby vláda zriadila komisiu, ktorá dôkladne prešetrí, či Boh s panenkou Máriou nepraktikovali prerušovaný pohlavný styk alebo horšie, či nebola využitá nejaká forma prastarej interupcie. Následne by mala komisia za takéto správanie navrhnúť trest a upraviť legislatívu tak, aby sa pri druhom príchode Krista takáto situácia neopakovala.
Obáva sa, že ak budú tieto neresti pokračovať, druhý príchod Krista sa môže oneskoriť alebo nenadísť vôbec. Členov komisie by mali tvoriť konzervatívni poslanci, vatikánski kardináli, svedkovia zjavení panny Márie a predsedkyňou by mala byť samotná Anna Záborská.
Poslankyňa dúfa, že sa komisii podarí nastoliť medzi biblickými postavami dobrý mrav. “Ja im dám – na brucho”, uzavrela nahnevaná Záborská.
Jako Moučková, aspoň zmínka o husitech by nešla?
Komentáře jsou uzavřeny.