Osudové dvojky řeky Vltavy

50

Výletní loď klouzala po klidné hladině. Pozorovala jsem pražské památky z nezvyklého pohledu. Podél lodních boků ubíhaly stromy a keře na březích i četné restaurace blízko centra, přístaviště na Císařské louce, kde podle písničky roste řada topolů, loděnice i občasné domky, před nimiž poštěkávali psi. Pražilo slunce rozpáleného konce července. Uvědomila jsem si, že mi trvalo dvacet let, než jsem se k této plavbě odhodlala.

Nemohu se zbavit vzpomínek na běsnící Vltavu. V srpnu 2002 se kalná voda valila těšně pod mostními oblouky. Řeka se vylila z břehů a zatopila níže položené čtvrti Prahy. Voda šplouchala i v metru. Jsem už vlastně pamětnicí největší přírodní zkázy v novodobých dějinách. Připadala mi tehdy neuvěřitelně zničující. Podobné události ovšem zažily i generace dávno před námi.

Dvě vejce za denár

»Zima toho roku byla silně větrná a teplá a byly veliké povodně,« poznamenal již první český kronikář Kosmas k přelomu let 1121 a 1122. První zapsaná osudová dvojka v letopočtech vltavských záplav jako by předurčovala ty ostatní. Kronikáři si všímali počasí a jeho následků, protože přímo ovlivňovaly jejich životy. Po povodních často následovala neúroda. Mnichy a kněží pak trápil nedostatek potravin, které z postižených oblastí nepřicházely na jejich stůl. V druhém pokračování Kosmovy kroniky se líčí spoušť, která se přidružila k neblahé správě království Otou Braniborským: »Podzim měl teplý průběh, ale zima byla tuhá a sněhu plno, její tuhost trvala až do Zvěstování blahoslavené Marie (25. března), a když sníh roztál, trvala dvacet dní veliká povodeň.« Dále pokračuje: »Toho roku byl též veliký nedostatek všech věcí, obilí, masa, ryb, sýra a vajec, takže se dostala stěží jenom dvě slepičí vejce za jeden denár, kdežto mnozí lidé ještě pamatovali, že se před nedávnými časy v pražském městě kupovalo za denár padesát vajec.« Popisovaná drahota nastala, jak jinak, v »dvojkovém roce« čili roku 1282.

Mlýny uplavaly

Už o deset let dříve, roku 1272 rozvodněný tok přinesl zkázu: »Téhož roku se zbořil most uprostřed řeky Vltavy, dne 12. března.«

Ve středověku Vltava ničila stavby i zemědělské zázemí města především na jaře při tání ledu. Ovšem Prahou se řítily rozbouřené vody i v srpnu jako ty před dvaceti lety. Ve druhém pokračování Kosmovy kroniky je zachycena jedna taková, která následovala rok po stržení mostu: »Dne 18. srpna byla velká povodeň na řece Vltavě, taková, že dřevěná kaplička, která stávala před mostem na písku, byla úplně i se základy odplavena. A jiný, kamenný kostel, který byl pod mostem na ostrově, se z poloviny rozbořil a všechny mlýny, které byly u města pražského, pobořeny uplavaly s vodou. Mnoho lidí se utopilo, domy byly zničeny. V polích obilí i seno z luk uplavaly s povodní, zelené zahrady zničila, tekla přes město pražské…« Povodně dva roky za sebou znamenaly před 750 lety pro řadu lidí nenapravitelnou pohromu. A to známe situaci jen v Praze, kde kronikáři žili.

Královna se stala stavitelkou

O jakém mostě se v uvedených úryvcích z kronik vlastně hovoří? Dlouho se povozy a lidé dostávali přes Vltavu přes brody, z nichž asi nejznámější pod tehdejší vsí Bubny, uvádí už kronikář Kosmas, a na loďkách převozníků. Při vysoké vodě je ovšem nešlo použít, a tak zde jistě stával i dřevěný most, zřejmě občas zbořený při povodních a znovu vystavěný. Pak ale v roce 1153 ovdovělý, více než čtyřicetiletý český kníže Vladislav II. pojal za choť mladou, asi dvacetiletou dceru duryňského lanckrabího Ludvíka Juditu. Nešlo o žádnou lásku na první pohled. Jednalo se o chladný kalkul, protože byla vzdálenou příbuznou císaře Fridricha Barbarossy. Sňatek se vyplatil, když císař potřeboval české vojsko na tažení proti odbojným Milánským. V roce 1158 proto vydal listinu, podle níž se mohl Vladislav jako druhý panovník v Čechách honosit titulem krále. Odjel tedy bojovat. Co mezitím dělala činorodá Judita? Na sněmu v Řezně si prohlédla slavný kamenný most. Podle pověsti ho stavěl sám ďábel, a to od roku 1134 do roku 1146. Tak to se tedy nadřel. Novopečená česká královna to podle kronikáře Přibíka Pulkavy z Radenína stihla už za tři roky! Když připočteme přípravné práce, mohli ho stavitelé dokončit v roce 1162. Historici ovšem nejsou tak optimističtí jako kronikář z doby Karla IV. a předpokládají, že to trvalo déle. Juditin most proto zřejmě nepřivítal první chodce a povozy v »osudovou dvojku«. A přesto jí neunikl.

Jako by spadla koruna království

František Pražský sepsal svou kroniku v době vlády Karla IV. a sugestivně v ní vylíčil první únorové dny roku 1342, kdy teplý jižní vítr přinesl vydatné srážky: »…nastala přívalem sněhové a dešťové vody veliká povodeň a obrovskou spoustou a tloušťkou ledu byl na několika místech stržen pražský most, takže z něho zůstala sotva třetina, leč i ta byla přívalem vod poškozena.« Nečekané a náhlé rozlití vod způsobilo značné škody a »bylo vidět plavat domy s lidmi a nemluvňata v kolébkách, jimž matky, nesmírně nešťastné, nemohly pomoci.« Ztrátu Juditina mostu kronikář hodnotil takto: »Neboť jako by spadla koruna království, když se zřítil onen proslulý most, a nastala veliká potíž a nebezpečí lidí při převážení a zármutek chudáků nemajících na převoz.«

V té době byl českým králem Jan Lucemburský. Až jeho syn Karel IV., když nastoupil na český trůn po bitvě u Kreščaku v roce 1346, začal připravovat stavbu nového Kamenného, později zvaného Karlův, mostu. Zabralo to spoustu času a základní kámen byl položen až v roce 1357. Ani tento slavný most se nevyhnul osudovým dvojkám. Byl dokončen v roce 1402, což je tedy příznivý letopočet. Ale v roce 1432 zaplavila povodeň značnou část Starého Města a zbořila pět mostních pilířů. Záplavy v dalších staletích most několikrát poškodily. Nicméně dodnes je po opravách pýchou hlavního města. I když Vltava už není tou dravou řekou a její rozmary mírní soustava přehrad, stále nelze přírodní živly podceňovat. Přesvědčili jsme se o tom hlavně před dvaceti roky.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO – autorka