Ať jde o inflační vlivy domácí či z vnějšku, fatálním problémem České republiky, potažmo Evropy, se stává nezvládnutý cenový růst prakticky všeho, shodli se účastníci diskusního večera na téma Tápání české ekonomiky. Nebývale vysoká inflace devastuje nejen tak často zmiňované chudé domácnosti, ale už i střední třídu, fakticky znemožňuje investiční záměry mnoha měst a obcí, ohrožuje konkurenceschopnost již tisícovek firem napříč obory, hospod a dalších provozoven.
A také vyčerpává veřejné finance nezbytností vyčleňovat desítky miliard korun na dříve neuvažované sociální dávky typu valorizace důchodů atd. atd. A co hůř – konec inflační spirály v nedohlednu a metody tlumení nezabírají.
Opravdu jsme vždy tápali?
Autor těchto řádků si to – na rozdíl od mnohých – nemyslí. Jako argument si vzal nejednoznačný vývoj v českém, resp. československém ekonomickém prostoru za poslední cca 100–120letou historii.
V poslední třetině 19. století bylo osvíceným hlavám českého podnikatelského stavu zřejmé, že má-li se český živel politicky emancipovat a postavit rakouskému/německému/uherskému atd., pak nezbývá než se postupně emancipovat hospodářsky. Tam, kde k tomu byly podmínky (Ostravsko, Kladensko, větší města apod.) začaly vznikat enklávy moderní průmyslové výroby, podobně ve finančnictví (banky, kampeličky apod.). Byla to první etapa ukončení tápání, vrcholící posunem regionu Čech a Moravy mezi deset nejprůmyslovějších regionů světa (a materiální základ domácí industrializace).
Meziválečné období těžilo z tohoto základu po nabytí samostatnosti. Objektivním limitem z hlediska makro poptávky byla omezená lidnatost ČSR vč. Podkarpatské Rusi (cca 15 milionů spotřebitelů), a proto ti nejosvícenější (Kolben, ale především Tomáš Baťa) rychle pochopili, že je nezbytné část produkce umisťovat do zahraničí (jen Baťové ve světě vytvořili 72 duplicit zlínské fabriky včetně systému řízení a navazující infrastruktury – škol, zdravotnických zařízení, bytovek atd.). Míra tápání byla sice velice snížena expanzí především na Balkán a Střední východ, ale to byly jen výjimky z pravidla. První republiku si za vzor brát nelze.
Násilné ukončení tápání
Totální ukončení etapy »tápání« přinesly hned dva následující mocenskopolitické zvraty. Nejdříve to byl paradoxně protektorát. Potenciál – včetně Sudet – byl nekompromisně okupanty plně vtažen do hospodářského mechanismu Říše, o výrobní struktuře a směru dodávek či jejich ceně a spoustě dalších klíčových národohospodářských otázkách včetně měnových, úvěrových atd. se direktivně rozhodovalo nikoliv tady, ale jinde. Jizvy zůstaly v hodně vyplundrované ekonomice, takže ne náhodou se znovu vynořuje otázka reparačních nároků vůči Německu.
Mnohem delší a rozpornější epizodou je déle než čtyři dekády trvající vývojová etapa po roce 1945, resp. po rezignaci na účast v Marshallově plánu obnovy. Potenciál ČSR se nutně stal »kovárnou a strojírnou« RVHP, a to se všemi výhodami (zaručený odbyt na těchto trzích za stabilní ceny, podobně tomu bylo i při nákupu materiálů či surovin včetně uhlovodíků při dovozu), i se spoustou negativ. Především spuštěním železné opony a odříznutím od západních trhů totiž fakticky skončil ekonomický tlak na růst produktivity a na silný inovační tok. Navíc při neúnosně širokém rozsahu čs. výrobního sortimentu nebylo dost dobře možné všechny obory držet na potřebné úrovni.
Jakkoliv možno říct, že v té době nebyl důvod mluvit o nějakém věcném tápání, tak tento typ hospodářského mechanismu (navíc bez reálné možnosti jeho potřebných zásadních reforem) natolik vyčerpal v průběhu 80. let svůj potenciál, že na konci roku 1989 celá ČSSR/ČSFR nemilosrdně spadla do další etapy tápání.
Zdroj a podoba současného tápání
Republika nebyla připravena na odstranění železné opony a za podstatně zhoršených podmínek vysoké globální konkurence většiny produktů čs. provenience (především strojařiny a investičních celků). Bylo nutné (při míře vysoké otevřenosti čs. ekonomiky a nekonvertibilní koruně) zajistit pokračování v exportu, a to všemi dostupnými cestami. Mimo jiné dumpingovými cenami, držením výdělkové hladiny plus důchodů, pokud možno co nejníže, osekáním zbytných nákladů (redukcí FKSP), privatizací a prodejem značné části československého výrobního potenciálu včetně prakticky celého finančnictví zahraničním konkurentům pod cenou. Obecně řečeno: překotným přijetím dogmat tzv. Washingtonského konsensu, tedy předčasným uplatněním praktik neoliberální politiky.
Toto je materiální zdroj/základna již skoro tři dekády trvajícího novodobého tápání české ekonomiky v etapě konce 20. a začátku 21. století. Výsledek je tristní: ztráta suverenity ekonomické, potažmo politické, subalterní pozice neokoloniální země ztrácející v posledních dvou dekádách ročně v saldu až cca 300 mld. Kč, což je při současných 5,7 bil. Kč HDP asi jeho dvacetina (cca 5 %). Pozice ČR jako až dosud čistého příjemce dotací z EU toto negativní saldo sice naštěstí zmírňuje, ale jen asi z třetiny.
To nejhorší však mělo teprve přijít!
Nové dvě etapy přišly v roce 2020. Ta první s nástupem COVID-19 (a s lockdowny, resp. provizorním režimem především školských a kancelářských institucí a nutností vyčlenit podstatnou část rostoucího veřejného dluhu na celé spektrum anticovidových programů v celkové výši asi půl bilionu korun), té druhé jsme svědky nyní v návaznosti na loňské kroky při spouštění Green Dealu (v energetice) a nově kvůli konfliktu na Ukrajině.
Vláda České republiky, ale i zaměstnanecké svazy, odborové centrálu či obě komory Parlamentu ČR tak jsou postaveny před řešení souběhu vzájemně se ovlivňujících, zcela zásadních makroekonomických, sociálních, politických i bezpečnostních výzev, které ve více než stoleté historii této země nemají asi obdobu. Každá z nich je sama o sobě extrémně náročná. Avšak zcela fatální může být jejich kumulace v krátkém čase, a to aniž jsou k dispozici vyzkoušené metody, jak je efektivně zvládat.
Již jsme konstatovali, že nečekaně přiletěly dvě »černé labutě« – COVID-19 a konflikt na Ukrajině. Ale těm čelíme v situaci:
- Nebývalého tempa zhoršování rovnováhy veřejných financí (v krátké době se dluh zvýšil z cca 30 na 46 % vůči HDP), kdy rozpočtové příjmy byly zcela účelovými novelami zákona (najmě doprovodnými opatřeními při jinak rozumném rušení superhrubé mzdy v kombinaci s obrovskými, ale nezbytnými rozpočtovými výdaji) natolik dlouhodobě oslabeny, že s řádově třistamiliardovým schodkem coby »novým normálem« musíme počítat nejspíše pro celou první polovinu této dekády (2020-2025);
- zcela neznámou veličinou jsou budoucí náklady na obsluhu veřejného dluhu, které však jistě vládě zúží již beztak úzký manévrovací prostor;
- kdy není jasné, zda a jak dál se bude pokračovat militarizace této země v nynější účelově stupňované mediální válečnické hysterii. Ale vyčlenit na zbrojení již napřesrok 150 mld. Kč, aniž jsou k dispozici seriózní odhady rozpočtových příjmů, je obvykle krátkozraká metoda »dělání účtu bez hostinského«;
- poměrně zmatených kroků ze strany Evropské unie, kde zjevně převládají vášně a lobbyismus nad střízlivým kalkulem, a kde řada klíčových států řeší existenční problémy (především Francie a Itálie s rozvrácenými veřejnými financemi);
- náznaků na násilné a politicky motivované zpřetrhání kontaktů na globální lídry čtvrté průmyslové revoluce, především v Jihovýchodní Asii (a případná orientace ČR na Tchaj-wan nic neřeší, těžiště globálního dynamismu leží na sever od ostrova);
- již dlouho překonané dogma »nezvyšovat daně« se přitom (nejen u nás) stalo všeobecným zaklínadlem. Ale jinak, než přenastavením daňového mixu nelze hospodaření státního rozpočtu ČR ve střednědobém horizontu prakticky dosáhnout (nemá-li dojít k těžkým sociálním konfliktům v již beztak rychle se štěpící společnosti);
- a vůbec se zdá, že je u nás velká nechuť konečně vystřízlivět z neoliberálních školometských pouček typu »stát je nejhorší možný hospodář« (a že tudíž není nejmenší důvod mu třeba nechat v Budějicích vařit pivo, jak se nedávno ozvalo z řečniště těsně pod ústavním vrcholem, nejspíš jako projev paniky a naprosté bezradnosti, co dělat);
- kdy se půl roku před ukrajinským konfliktem »utrhl růst spotřebitelských cen z řetězu« a ani po dosažení květnové mety 16 % meziročně není konec v dohledu (a ceny průmyslových výrobců, energetických vstupů, hnojiv atd. rostou často násobně a je jen otázka času, kdy se promítnou do cen zboží na pultech). A do toho se ještě cenový index tiše tlumí nezahrnováním cen tzv. imputovaného nájemného, jinak by už byl teď na možná 20 %;
- plíživě, ale nemilosrdně pokračuje demografická krize – ročně z pracovního trhu odchází o pár desítek tisíc lidí víc do penze, než jich přichází ze škol všech stupňů. Představy, že ukrajinské ženy s malými dětmi (jako jádro migrační východní vlny) zachrání náš sociální, a najmě důchodový systém, jsou přece fatálně hloupé.
Podle známé zkušenosti, že když je zle, tak dobře připravené kádry řeší vše, by se při výčtu »objektivních černých labutí« nemělo zapomínat na subjektivní faktor: a tím je hodně rozpačitě a opožděně reagující současná pětikoaliční vládní sestava. Lze jen doufat, že právě toto nebude poslední hřebík do rakve opět hodně tápající české ekonomiky.
Jaroslav ŠULC
